Víš, Zdenko, ono je to úplně jinak, než jsi nejspíš pochopila. Já se k tomu původně už nechtěla vracet, protože už je to několik let (synovi je 8), ale nedá mi to, Ty máš právo vědět, o co kráčí, a já mám právo na očištění svého jména
Jde o to, že můj syn není typické dítě. Je nesmělý, vždy měl problémy se zapojením do kolektivu: ve školce tudíž se mu nechtělo zapojovat se v době „volných“ her do her ostatních dětí; snad proto, že nevěděl, jak se zapojit, snad proto, že ho dané zábavy zrovna moc nezaujaly, nebo třeba proto, že přes veškerou snahu z něj vychovat tvárné dítě byl vždycky trochu svéhlavička a poněkud individualista, takže možná měl problém přizpůsobit se druhým - rád si všechno řídí sám.
Není to taky typický kluk: vždycky jsem z něj chtěla vychovat džentlmena, muže s empatií, jemného a citového; jsem pacifista, takže jsem vždy prosazovala nenásilí; a odmalička procházela literatura i televizní produkce jistou „cenzurou“ - ročnímu jsem mu nečetla, kterak Karkulku sežral vlk, tříletému jsem nepouštěla Toma a Jerryho, a pětiletému jsem mu nedopřála Spidermana anebo Jurský park. Tak se stalo, že zatímco (i dnes) se spolužáci perou a střílí po sobě, Luboš se takových dravých her straní a raději si hraje s děvčaty; jen stěží dnes zpětně dohledám, jak se chovaly děti před několika lety ve školce, ale je dost pravděpodobné, že syn prostě tak trochu „nezapadal“.
V předškolním věku měl Luboš netypické zájmy. Měl rád pohyb - byl zvyklý se mnou jezdit často na celodenní výlety (i při riziku přeháněk, kolikrát jsme museli jít s deštníkem nad hlavou) - a ve školce se měl najednou zklidnit a celé dny se věnovat výtvarným činnostem, zpěvu anebo klidné hře u stavebnic. Ven chodili jen za pěkného počasí. Později se, ano, trochu zklidnil - ale zase naprosto netypicky: místo kreslení psal, místo hraní se stavebnicemi si hrál na školu nebo na spisovatele nebo na nějaké podobné „intelektuální“ věcičky.
No a teď k zápornějším odlišnostem. Ač jsem tak rozhodně nechtěla, byl hodně vázán na dospělé. Dodnes má problém - nechce třeba sám chodit ven anebo se bojí sám usínat (pozor! I přes mnoho různých způsobů přesvědčování, domluv či ultimat, přes různé podpůrné propiety typu hromádky plyšáků a oblíbených knížek u postýlky, přes možnost pouštění uklidňující hudby atd.). A také - nikdy nebyl příliš manuálně nadán: je poměrně pomalý a nešikovný.
- Odlišností dost, nemyslíš? A teď si vem, že já si - považ - dovoluji požadovat na našem školství, aby v těch hodinách, po které mají dítě na starosti, drobným dílem přispělo k rozvoji schopností dítěte - anebo aspoň nebořilo a neničilo již dosažené úspěchy a nepodkopávalo křehké sebevědomí dítěte.
A s tímto mým požadavkem nastoupil můj syn do místní vesnické školky. Věřila jsem a doufala, že se tam zapojí, že si najde kamarády, že mu tam bude fajn.
Nuže. Ještě v prvním půlroce docházky do MŠ se bohužel mému synovi nepodařilo strefit se na toaletě a znečistil ji. Čtyřleté dítě. Budiž řečeno, že hygiena a další praktické dovednosti byly jedním z hlavních důvodů, proč Luboš nešel do školky o rok dřív - aby dozrál a naučil se, co je potřeba. Reakce školky? Potupné vyšetřování a ponižující výstup před celým kolektivem dětí. Dozvěděla jsem se o tom s odstupem času od mé tchýně, která nevěřícně kroutila hlavou, jak je možné takto ponížit dítě před ostatními (tj. nevím tomu hlavu patu, chtěla mě patrně ochránit před detaily). /Moje matka, učitelka v důchodu, zkonstatovala, že toto se mělo řešit někde v soukromí mezi čtyřma očima, tiše věc odklidit a nijak moc tuto „nehodu“ nerozebírat. Kolikrát se jí za léta praxe stalo, že ještě na škole v přírodě (3. nebo 4. třídy) se stalo, že v tichosti převlékala počůrané prostěradlo./
Odjakživa živé, neposedné dítě, které muselo všude být, všude si doběhnout, hodiny pobývalo na čerstvém vzduchu - a nyní mu bylo vytýkáno, že místo hraní se stavebnicí rázuje po školce a hraje si na vlak. /Chápu, že potřebují určitou bezpečnost - ale měli mít program zařízený tak, aby se - ještě stále dost malé - děti mohly dostatečně vyběhat a vybít přebytečnou energii. Stále ještě nešlo o ročník pěti až šestiletých, který se obecně přijímá jako jistá příprava na školu. Ostatně moje matka i ve škole zařazovala pidichvilky na protažení těla - před psaním, čtením či počty si chvilku zacvičili, nebo zazpívali nějakou písničku na obveselení./
Další stížnosti učitelek: on si vůbec nechce hrát s dětmi. /Chápu, že hlavní potíž je v tom, že je jedináček a že jsme my, rodiče, neměli příležitost častého setkávání s někým s malými dětmi. Na mou obranu budiž řečeno, že jsem za podstatný věk k zapojování do kolektivu považovala až věk předškolní. Přitom už ve třech letech se on bál hrát si s dětmi v MC beze mne u sebe. - Přesto mají učitelé dost dobrou příležitost a taky by měli mít i patřičné schopnosti k tomu, aby se pokusili dítě lehce podnítit k zapojení, pomoci mu překonat rozpaky apod. Kritika dítěte podle mého názoru naprosto není na místě./ Ředitelka MŠ si stěžovala: promiňte, že to tak řeknu, ale on je pěkně vyčůraný. On za námi pořád chodí; všude. /I kdyby si to stokrát myslela, jak si vůbec může dovolit TOHLE říct do očí rodiče dítěte?!? Obzvlášť když jako profesionál by měla spíš ctít zásadu, že dítě se teprve učí, a že záleží na dospělých, jak dítě vedou a co s tím dospělí udělají. My s jeho vázaností máme problém doposud. Ale spíš je to o úzkosti, o strachu, možná strachu z odpovědnosti a z osamostatnění; ale vypočítavost? O vypočítavosti by se dalo přece hovořit až u „hotového“, dospělého člověka, a ne u pětiletého špunta!/ Další důvod kritiky: pomalost. Je moc pomalý. Stížnosti na toto téma jsem slýchala často, zvláště v zimním období, kdy musel oblékat i punčocháčky. Byl to taky důvod pro doporučení ředitelky MŠ, aby šel do školy o rok déle. /Proč, proboha, šly na to dítě tak zhurta, jak jsem vyrozuměla? On pomalý je dosud, ale když chce, tak zabere. To nešlo ho třeba motivovat něčím pozitivním, nějakým laskavým slovem, povzbuzením?/
No a na závěr - teď se mi taky vybavil detail, na který jsem už dávno zapomněla: od syna jsem se zpětně dozvěděla, že jednou při procházce musel zůstat sám zamčený ve školce, protože se nestihl včas obléci. Sakra, jestli náhodou toto nebyla příčina, proč se nám zasekl a měl potíže s močením (pojmenováno dětskou dr. jako psychosomatická potíž; z fyziologického hlediska naprosto zdráv). /Dovedeš si představit úzkostné dítě, které se vždy bálo zůstat samo, jak se asi vyrovná s násilnou samotou za zamčenými dveřmi?/
Jistě chápeš, že proti takovýmto trampotám je nějaká dětská besídka naprosto nepodstatná prkotina.