Minulý rok jsem dostala zprávu telefonicky, že mám riziko Downova syndromu. Bylo mi to řečeno bez skrupulí a já myslela, že se zblázním. Šla jsem na amniocentézu až v 19. týdnu(problémy na straně kliniky) a ve 21. týdnu mi byl potvrzen Downův syndrom. Je to pouhopouhá náhoda, která postihuje jednu ze 700 maminek, myslím. Byla jsem úplně s manželem na dně. Rozhodli jsme se pro přerušení. Sama pracuji jako sociální pedagožka s dětmi s mentálním postižením a vím, že to je velmi těžké. Mám bratra s DMO následkem porodu, takže to znám i po osobní stránce. Moji rodiče se s tím nikdy nevyrovnali a já je chápu. Někdo to zvládne a někdo ne. Šla jsem tedy do nemocnice, kde mi bolestivým způsobem roztahovali děložní hrdlo a 5. den mi vyvolali porod. Dítě během několika hodin poté umřelo a můj kousek duše s ním. Porodní bolesti jsem měla 5 hodin a dítě po "porodu" vzali pryč. Dostala jsem se do šoku, kdy jsem myslela, že se rozskočí hlava. Byl se mnou celou dobu naštěstí manžel. Co tím chci říct? Každý má právo se rozhodnout, amniocentézu provádějí odborníci a je podle mého názoru v rizikových případech potřebná. Je mi jedno, jestli nás někdo odsoudí (což se mi stalo i ze strany lékařského personálu), protože neví, čím si v té chvíli procházíte. Jste zasaženi šílenou bolestí a zároveň musíte uvažovat realisticky. Amniocentéza je prováděna odborníky a pozitivní výsledky uleví duši. Jsem tento rok opět těhotná a už vím, že není žádná vrozený vývojová vada, ani Downův syndrom z plodové vody na 100%.Držím palce.
Andybandy