Ahoj Lenko a Ivo,

už si připadám blbě, že se ozývám skoro na každý článek, ale prostě mi to nedá.
Ono to ode mne může znít jako hloupá těšínská jablíčka, protože jsem nikdy to úporné čekání na miminko nezažila, pokaždé jsme si jen s manželem řekli a nejpozději do čtvrt roku to bylo.
Ale tohle trápení dost důvěrně znám, protože moje nejlepší kamarádka, ještě důvěrnější než moje sestra, se s nemožností mít dítě potýkala několik let. Prostě nemohla za žádnou cenu otěhotnět. A když už se jí to náhodou povedlo, o dítě přišla. Celkem měla za sebou čtyři oficiálně potvrzené potraty (ale myslíme si obě, že toho ve formě velmi opožděných a velmi silných měsíčků bylo víc).
Teď naposledy hned od vynechání menstruace byla pod stálým dohledem a na nemocenské, neobešlo se to bez dvou hospitalizací v nemocnici, ale výsledek stál zato: přirozeným způsobem a relativně lehce a v termínu se jí narodila krásná zdravá holčina, která bude mít příští měsíc rok a roste jako z vody rodičům i prarodičům jen pro radost.
Já vím, těch příčin, proč lidé nemohou mít dítě je hrozně moc a ne všechny končí tak hezky, ale já už nad nimi taky málem lámala hůl (a to si myslím kdoví jaký nejsem optimista) a přeci se nakonec všechno dobře vyřešilo.
Takže, holky, nezoufejte, někdy to opravdu trvá i roky a je za tím dost trápení, ale stojí zato nevzdávat se. Konečně, všechno, co má v životě opravdovou hodnotu, nás stojí krev, pot a slzy.