Vážená paní doktorko,
velmi Vás prosím o pomoc ohledně mého manžela. Jsem čím dál víc zoufalejší. Jsem vdaná 3 roky, mého manžela miluji, myslím, že čím dál víc, je hodný, dokáže mi pomáhat v domácnosti, bohužel mi velmi psychicky pravidelně ubližuje. Začalo to tím, že jsme se rozhodli zlepšit si bydlení a prodali jsme jeho byt, vzali si hypotéku a postavili krásný domeček. Já jsem nadšená, manžel si pořád nedokázal zvyknout, že o byt přišel. Rok a půl jsme bydleli na ubytovně a manžel více času trávil v práci, často i celé noci, než aby byl se mnou, mohla jsem ho prosit, brečet, křičet pořád nedokázal přijít domů, ikdyž slíbil, že příjde, opět několik nocí nepřišel, aniž by se ozval. Nakonec byl u nějakého psychologa. Strašně jsem se bála, že až se nastěhujeme do nového domečku, ikdyž je to super bydlení vesnice, klid, zahrádka, tak tam nebude štastný. Asi jsme měli zůstat ve městě, v obrovském paneláku. Pak přisla další rána, přestalo se manželovi dařit v práci. Ikdyž pracoval nedostávali mzdu, popřípadě minimální. Než si sehnal novou práci,i přes různé brigády se zadlužil. Bohužel mi opět není schopen otevřeně říct, kolik a kde dluží. Ikdyž ho prosím, brečím pak i kričím prostě není schopen mi vše otevřeně říci, abych se mohla na tak kritickou situaci, kdy splácím dluhy,hypotéku a živím nás připravit. Milá paní doktorko, jsem opravdu zoufalá, myslela jsem si,že vztah je založený na důvěře, že manželé si musejí pomáhat. Bohužel má důvěra už skoro není, z čeho jsem strašně zoufalá, plánujeme děti, mohu mít z takovýmto člověkem děti, když se na něj většinou nemohu spolehnout v ničem? Nevím, kdy přijde domů, když přede mnou tají tak důležité věci? Jak tomu mohu zabránit, mám ho strašně ráda?
Jen ještě doplňuji, že ho prosím i týden, a křičím až ve finální fázi, rozhodně nejsem, žádná furie. Má vše dovoleno, zakázala jsem mu jen 2x fotbal jednou když byl nemocný a jednou aby nejel sám 1000 km nostop. Vše to bylo jen z mé obavy o něj. Moc děkuji za odpověď, idyž se obávám, že pomoci nelze. Hezký den Lenka