Ahoj maminy,
rodila jsem v Motole v únoru 2006. Na samotný porod mám spíše příjemné vzpomínky, protože netrval dlouho a neměla jsem moc bolestí. Ale moje zkušenosti s touto nemocnicí začaly o 3 týdny dříve. Vzhledem k rizikovému těhotenství a vyššímu tlaku jsem byla hospitalizována na oddělení rizikového těhotenství. Televizi na pokoji a výběr ze 2 jídel považuji za luxus, kvalita jídla se nedá ani srovnávat okresní nemocnicí, kde jsem ležela 2x v průběhu těhotenství - přestože ne vždy mi vše chutnalo, vaří v Motole docela dobře a člověk nemá pocit "chudák miminko, kde má brát tu výživu bez zdrojů z domova". Přístup většiny sestřiček i lékařů byl také velmi vstřícný a citlivý, i když samozřejmě existovaly výjimky, ale to je asi všude. Velké výhrady jsem ale měla k čistotě, poslední týden jsem už z toho byla vyloženě nešťastná a byl to zcela nejhorší týden celého těhotenství. Navíc se začalo mluvit o vyvolávání porodu před termínem a začala jsem dostávat gel a tablety na jeho přípravu. Ve středu mi praskla plodová voda a během půl hodiny jsem se musela sbalit, což nešlo tak rychle, protože jsem se opravdu necítila dobře, ale byla jsem opakovaně vyzývána, ať si pospíším a že jsem s tím měla počítat dřív (sbalila jsem se týden předtím, ale pak jsem se zase musela vybalit, protože porod se nechystal, neměla jsem v té době žádné citelné kontrakce). Na čekatelském pokoji jsem se cítila jak tygr v kleci, měla jsem co nejvíce chodit, ale na pokoji se 4 postelemi se moc chodit nedalo a chodba nebyla tak velká, aby se zde dalo korzovat, takže moje snahy o urychlení porodu mě brzy přestaly bavit. Kontrakce žádné, čtení jsem si v rychlosti zapomněla přibalit do "příručního zavazadla" a z oddělení jsem už odejít nesměla. Ale personál zde byl úžasný. Dokonce za mnou odpoledne pustili i manžela - ne přímo na pokoj, ale do prostor pro doprovod. Porod však nepostupoval a po 24 hod. bylo teprve zahájeno jeho vyvolávání - spolu s léčbou antibiotiky. Po 29 hod. od odtoku plodové vody jsem šla do přípravny, kde došlo k oholení a klystýru (mnou donesený YAL porodní asistentka odmítla, ale přes moje velké obavy je klystýr ZCELA V POHODĚ!). Vzhledem k tomu, že zde nebyla jiná mamina, mohl za mnou přijít i manžel. A protože kontrakce stále nepřicházely (ale otevřená jsem částečně byla), povídali jsme si a byli jsme oba v naprostém klidu. Na sál jsem šla s JEDINOU KONTRAKCÍ ZA CELÝ DEN. Dokud mi nebyl zapojen oxytocin, nebyly ani žádné další. Po cca 4 hod. od připojení na oxytocin byla naše dcerka na světě. V druhé porodní době (trvala jen 3/4 hod.) jsem měla zavedený epidurál, proto bylo tlačení pouze nepříjemné a vyčerpávající, ale v žádném případě bolestivé. Přestože jsem rodila poprvé, byla to pro mě jen nepříjemná a vyčerpávající záležitost, ne bolestivá. Navíc jsem musela být po celou dobu připojena na monitor, pouze jednou mi bylo umožněno dojít si na WC a pak už jsem měla cévku. Na míči jsem ale ke konci 1. porodní doby mohla díky velice ochotnému dr. Doležalovi sedět, což mi hodně pomohlo. Bohužel jsem se nevyhnula nástřihu, protože dcerce se nedařilo dobře a musela rychle ven, po narození mi ji pouze na chvíli položili na hrudník a pak ji odnesli do inkubátoru. Přesto jsme s manželem byli šťastni a Motol hodnotíme velice dobře. Problémy nastaly na oddělení šestinedělí II. Dcerka byla do rána ještě v inkubátoru a ráno v 6 mi ji přinesla sestřička, která mi též vysvětlila základní pravidla péče o ní - ale protože právě končila službu, řekla mi toho polovinu (později jsem si vyslechla jinou sestřičku, která vše vysvětlovala jiné mamině). Hodně věcí jsem si musela zjistit sama. Velkou devizou je, pokud jste na pokoji s maminou druhorodičkou - často jsem žádala o radu a pomoc ji. Navíc jsem měla problémy s kojením - jeden prs se malé špatně chytal, proto jsem opakovaně musela žádat o pomoc sestřiček. Když se nám stále nedařilo, raději jsem s tím bojovala sama. Nikdo mi neřekl, že nemám (hlavně ze začátku) kojit dlouho, proto jsem brzy měla zcela zničené bradavky a kojení mě bolelo. Ale odstříkávání ruční mi nešlo a odsávačkou bylo bolestivé ještě víc, tak jsem radši vždy zatla zuby a snášela bolest. Zcela zbytečné, když si uvědomím, že stačilo málo - nemít dítě u prsu tak dlouho. Malá byla stále hladová, protože jsem neměla moc mléka, proto hodně brečela - cítila jsem se na všechno strašně sama a plačky jsem prosila mamku, jestli mi s malou doma pomůže, že za celé 4 dny jsem se vůbec nenaučila, jak se mám o malou starat. Strašně jsem se těšila domů, 5. den dopoledne nás propustili. Později jsem se od kamarádek dozvěděla, že v jiných nemocnicích to není lepší, než jak jsem pobyt šestinedělí vnímala já, spíše horší. Moje zážitky s porodem nekončily, po 2 týdnech ze mě vypadl kousek placenty a lékař zjisti zánět dělohy. Vyšetření bylo sice nutné, ale bolestivé více než samotný porod, a od prasknutí stehů mě pravděpodobně uchránila jen skutečnost, že ihned po propuštění z nemocnice jsem chodila ke svému gynekologovi na laser, takže jizva byla již tak dobře zahojena, že "přežila" ve zdraví i zavedení gynekologických zrcadel apod. Malá dostala alergickou vyrážku díky antibiotikům, která jsem musela brát. V tu chvíli jsem byla dost naštvaná na lékařku, která mě rodila, že si pořádně neprohlédla porozenou placentu. A byla šťastná, že jsem ten zbytek "potratila" sama, bez kyretáže a jiných "radovánek". Přesto bych v Motole rodila i příště, protože u nás v okresní nemocnici to není lepší, navíc už vím, co mě v Motole čeká, a některé věci si příště lépe ohlídám. :-)