Ahoj Katerino,
dovoluji si neco pripsat z vlastni zkusenosti. Dvojjazycne deti podle me existuji - jedno z nich je muj manzel ;-)). Vyrustal v nemecky mluvici rodine, ale zije v zemi, kde se mluvi francouzsky. Mnohokrat jsem se ho na zacatku naseho vztahu ptala, ktera rec je pro nej ta "hlavni". Rikal, ze v tom nedela absolutne zadny rozdil. Nemecky mluvi, cte a pise (dobre, to psani by mozna bylo v nemecke skole mezi 2 a 3, no a co - jak uz psala Simona, kolik deti ve skolach propada z jejich rodnych reci), francouzsky to same (i kdyz pise asi lepe - ma v tom vetsi praxi).
Ostatne, jak to dopadne s nasim robatkem - na to jsem velmi zvedava. Ja na nej mluvim cesky, jeho tata nemecky a jednou bude mit ve skolce francouzstinu. Tak uvidime.
Myslim problem s vasimi detmi byl jediny - nemeli co cist. Ale to nebylo vase selhani, delali jste urcite oba to, co bylo ve vasich silach.
Manzel cte pouze nemecky psane knihy - odtud (predpokladam) umi take nemecky psat, kde jinde by se to naucil?
Kazdopadne se prikladam k nazoru Simci. Pokud vase deti budou v CR schopny natankovat, koupit si neco k obedu a hlavne si precist na obchodech, kde si ten obed koupit, tak je to uspech sam o sobe.
Napriklad muj tata umi asi v 10 recech rict "sirky" :-))). Ne ze by mu to k necemu bylo v praxi, ale bavi a udivuje tim kazdeho.
Takze uz jen tim, ze vase deti umi par (a jsem presvedcena, ze vic nez par) slovicek cesky, jsou necim trosku specialnim - a cas od casu to dodava v dusicce takovy zvlastni prijemny pocit. A to uz preci stoji za to, nebo ne?
Mej se moc kraaasne a preju spokojeny a uzvaneny ratolesti.
P+P