Ivo,
tři roky čekání je opravdu strašlivá doba a rozumím, že z toho jeden musí být na šišku. Nejenom ty a Lenka bulíte nad hezkými příspěvky maminek, třeba i maminka jako já bulí nad tím, jak se někomu nedaří a nedaří. A hrozně mě to mrzí, snad i proto, že s tím nemůžu nic udělat. Tak ještě jedno poslední těšínské jablíčko a fakt si ty příběhy nevymýšlím: můj bývalý kolega o sedm let starší než já taky se ženou už prakticky od VŠ dřeli na miminku a samozřejmě NIC. Paní prodělala několik inseminací i IVF - bez výsledku. Jejich beznaděj byla už taková, že se smířili s tím, že vlastní dítě mít nebudou a požádali o adopci, i když si byli vědomi toho, že ani takto se k dítěti rychle nedostanou.

Po skoro pěti letech od žádosti o adopci se konečně štěstí unavilo a z kojeňáku k nim přibyl malý pětiměsíční syn. Jak jsem kámoše znala léta, tak takhle jsem ho ještě neviděla - úplně jiný člověk. A teď třešnička na dort: ačkoliv už miminko měli, jen tak z hecu - vždyť vlastně o nic nejde, se pokusili ještě o poslední IVF, pak už prý by to stejně nemělo moc šancí na úspěch - paní prý už na to byla skoro stará. No a červená knihovna hadra - jak myslíš, že to dopadlo? Ani ne za rok poté, co k nim přišel osvojený chlapec, už měl bráchu.

Tak se mějte hezky a nezanedbávejte ani tu dušičku.