Ivo, přidám taky svojí trošku do mlejna. Zatím ještě nevěš hlavu, protože skutečně zcela paradoxně většinou po prvním půlroce, ale zcela určitě roce si začnou holky, které nemůžou otěhotnět blokovat uvolněnost vlastního organismu psychicky. Já vim, mě se to řekne, jenže to tak vážně funguje. Asi by bylo lepší v těhle případech prostě vypnout jedno mozkové centrum. Ale to nejde. Moje babička po vážných a opakovaných zánětech vejcovodů nemohla otěhotnět a doktoři jí vlastně řekli, že na vlastní dítě může zapomenout. Dělali s dědou první poslední, ale leta běžely a úspěch se nedostavoval. Pak jednou, po devíti letech pokusů, jeli na výlet na Sněžku a chytla je na vrcholu hrozná bouřka. Navíc už se stmívalo, tak rychle hledali nejbližší střechu nad hlavou. Našli jen jednu sílenou ubytovnu, ale aspoň něco, kde spalo 12 lidí na pokoji. A tam v tý špinavý kůče, když už spolu spali naprosto bez ochrany a bez nadějí přišla babička téměř po devíti letech do jiného stavu. Jo ten lidký organismus je někdy pěkněj prevít. Nechá vás pěkně vykvasit a pak najednou přijde blesk z čistého nebe. Pokud jsi ty i manžel v pořádku (což ukážou jenom vyšetření a testy), pak není důvod, aby se vám to jednou nepodařilo. Držím vám palce. Můj manžel to taky pořád oddaloval, takže jsem se na to ani psychicky nepřipravovala, prostě jsem si říkala, že ještě asi nechce. Jednoho večera jsme si šli lehnout a on řekl. Tak co, zkusíme to dneska bez ochrany? No a já překvapená samozřejmě souhlasila a vyšlo to napoprvé. Jenže já jsem tvor, kterej kdyby se na to připravoval měsíce a nemyslel na nic jinýho, tak se mi to určitě nepodaří.