To já teda zase tak z Vítkovic nadšená nejsem. V noci když mě přivezli byla ještě dole na příjmu sestřička docela milá. Ne nějak nadstandartně, ale bylo to ok, ještě jsme se smály a tak. Pak přišel starší doktor, zjevně probuzený uprostřed spánku, ani mě nepozdravil, vůbec se mnou nemluvil a jeho vyšetření bylo fakt dost bolestivé. Ale to beru jako ok, asi už jsou ty porodní cesty rozbolavělé. Ovšem nahoře už to byla studená sprcha, byly tam dvě sestry na konci směny, které si ukazovaly kam až jsou od krve, že už mají za sebou 4 porody a když jsem vyplňovala nějaký ten jejich dotazník a řekla, že jsem na předporodní kurzy nechodila, tak po mně vyjely: Jakto že ne? Pak se nám tady ty mamky hroutí, protože nejsou připravené- no sklidila jsem jejich největší opovržení, což mě sejmulo, protože jsem byla už tak dost vystrašená- můj první porod- a bála jsem se , že takhle hnusné na mě budou celý porod.Naštěstí se už za hoďku měnila směna a přišla za mnou už hodná sestřička. Ta byla docela milá, akorát mi vadilo , že po nálevu mě položila na lůžko, že natočí miminko a pak už jsem na tom monitoru zůstala v podstatě celý porod. Takže představy o volném pohybu a skákání na míči byly mylné. Možná jsem se měla ozvat, ale myslela jsem si, že víc teď záleží na miminku, a že je nutné ty pásy opravdu mít. Pak konečně dojel manžel a začaly stahy už opravdu bolestivé, teprve pak jsem pochopila, co mě čeká. Bohužel jsem nezatínala zuby jako hrdinka, ale postupem času řvala na celé kolo. Neměla jsem pocit, že zemřu- spíš , že s dalším stahem mi něco cvakne v hlavě a zešílím :-) To už sestra tak hodná nebyla, měla jsem pocit, že jí moje ječení leze dost na nervy. Asi jo, nechci jí to vyčítat, asi toho měla moc, ale reakce mých známých a její mi daly pocit, že jsem při porodu naprosto selhala, když jsem takové vřeštidlo. Jen matně si pamatuju, že jsem žadonila o něco proti bolesti a jiná kolemjdoucí sestra mi odsekla, že už jsem NĚCO dostala. No nevím jestli jsem měla výpadek paměti, ale na začátku jsem dostala jen injekci na uvolnění porodních cest- že by to bylo ono? A pak oxytocin z kapačky, ten pokud vím proti bolesti nepomáhá, právě naopak. Pak se narodil můj krásný synáček a kdybych nezavolala, že si na něho chci aspoň šáhnout, vůbec bych ho snad neviděla jako první. Po deseti minutách mi ho přinesl ukázat až manžel, už zabaleného. Žádné položení na bříško ani přiložení k prsu se nekonalo, to mě mrzí snad nejvíc. Jinak paní doktorka co mě rodila těch posledních pár minut a pak zašívala byla zlatá- bohužel nevím její jméno, ale krásně mě zašila a byla hrozně srdečná a milá. Když mě pak odváželi ze sálu, omlouvala jsem se , že jsem tak křičela a moje porodní asistentka řekla s trochu kyselým, úsměvem: No co,za to jsem placená. Setsřičky na šestinedělí, které se o mě staraly pak, ale byly ti nejhodnější andělé na světě, moc jim děkuji. To na novorozeneckém už to bylo horší. Začalo to přikládáním k prsu. Teď , když už přes rok a půl kojím se mi to zdá směšné, ale tehdy to myslím bylo trauma jak pro syna tak pro mne. Měla jsem dost malé bradavky, takže mě syn nemohl pořádně uchopit. Sestřičky to řešily tak, že střídavě tahly a kroutily bradavky mně nebo tlačili hlavičku a zacpávali nos synovi. Klobouček- ten zázrak techniky, jsem dostala až po čtyřech dnech trápení, když syn pořád hubl a já už měla zaděláno na laktační psychózu, že jsem matka , která není schopna dítě ani nakrmit a postarat se o něj. To konečně napadlo jednu ze sester podívat se proč nám to kojení tak nejde a viděla jak mléko přímo valí z mých nalitých prsů a malý není schopen ho sát.Přitom sestra z šestinedělí nás odhadla na klobouček už první den a pořád ho navrhovala, ale těm z novorozeneckého se to nezdálo. To je zhruba vše. Neříkám, že Vítkovice jsou špatná nemocnice,jsem moc vděčná za to , že pomohly na svět mé největší lásce, ale je škoda, že už asi trochu zapomněly na to , jak traumatizující je být na té druhé straně. Příště už tam rodit nepůjdu