Já mám historek s doktory několik a nemá snad ani cenu je tady všechny vypisovat. Je fakt, že ty špatné si člověk prostě pamatuje. Ať je to vyřčená diagnoza Hypochondr ze které jiný pan doktor vykoukal endometriozu a hned operoval, nebo diagnoza - mentálně i fyzicky opožděné dítě, které ovšem je samozřejmě úplně v pohodě nebo - vrchol všeho, když jsem v osmém měsíci těhotenství měla dopravní nehodu a doktor v pavilonu péče o matku a dítě mě přivítal slovy: ženská pitomá gravidní, máte sedět doma a ne lézt za volant. No prostě hrůza. Je mi to líto, ale opravdu spousta lékařů i sester se zjevně chovají podobně, jako protivné prodavačky v obchodech. Je to všechno o lidech, a kdo nemá lidi rád, neměl by dělat takovéhle povolání. Naštěstí se mi postupem let podařilo vybrat si lékaře podle mého vkusu. Ochotné, vstřícné a navíc opravdové odborníky. A že dojíždím na oční 20 km, na gynekologii 17 a k zubaři do sousedního města? No a co. Vím, že se mi dostane nejen skvělé péče, ale že mi sestřička i pan doktor s úsměvem odpovědí na pozdrav a podají ke všemu podrobný výklad. Nejhorší totiž je, když dokotoři málo povědí. Jistě by se pacienti i zeptali, ale jak se mám zeptat, když nevím na co? Např. při rehabilitaci po zranění kolene, stále mi nešlo ohýbat. Sestra: "No nakonec mi tady řeknete jako ten pán minulej tejden, že se sprchujete teplou vodou." Jistě že jsem se myla teplou vodou, nikdo mi totiž neřekl, že mám koleno mýt pouze ve studené, aby svaly netuhly.... Ale to mě teda fakt nenapadlo...
Tak či tak, přeji co nejméně návštěv v ordinacích.

Lenka