Syn mezi 1 - 3 rokem trpěl na záněty středního ucha. Bohužel, jak to tak bývá, se ucho ozvalo vždy kolem půlnoci, takže nezbývalo nic jiného než pohotovost. Jednou když mu bylo 18 měsíců - už jsme měli zkušenosti, takže jsem poznala že pláče proto, že ucho bolí - jsem volala na pohotovost v 11 hodin v noci, kam máme jet. Řekli mi, že na pohotovosti mají rozbité takové to kukátko se světýlkem a že máme jet rovnou do brněnské dětské na ORL. Tam nás pan asistent nechal čekat hodinu a půl s brečícím dítětem a když dorazil, tak se tvářil, že má moc práce a my ho rušíme. Nicméně ho ošetřil, uši píchl, nadal mi že má angínu a já to nepoznala (byl bez teplot a v 18 měsících mi těžko sdělí, že ho bolí v krku). Dostali jsem antibiotika a šli jsme domů. Za 14 dní se to bohužel opakovalo - opět v noci bolest uší. A taky nás bohužel čekal stejný otrávený pan asistent. Opět nás nechal čekat přes hodinu. Pak jsem mu nabízela nález z minula - aby třeba věděl, jaký antibiotika ale odsekl mi, že to má přeci v počítači. Tak jsem sklopila uši. Opět následovalo píchnutí uší a antibiotika. Druhý den jsme šli na kontrolu na naše ORL a pan doktor se dost divil. Uši prý nebolo potřeba vůbec píchat, protože šlo jen o vpáčení bubínku z rýmy a navíc po dotazu, zda syn nemá průjem - což jsem potvrdila - mi sdělil, že pan asistent se nám pravděpodobně snaží otrávit syna, protože nasadit ta stejná antibiotika během 14 dní k ničemu jinému nepovedou. Změnil tedy léky a poradil mi, že příště až budou bolet uši, máme kapnout slivovici do uší, pořádně prokapat nos, dát něco na bolest a přežít to do rána než absolvovat znova "smrtící" léčbu specializovaného lékaře.