Před 10 lety jsme do Brna jeli s podezřením na slepák. Synovi bylo 9, zvracel, nemohl se ani narovnat a chodit, no bylo mu zle. Pan doktor nás nejdřív sprdl, že syn se nenechá vyšetřit ( vrazil mu bez varování prst do konečníku ). Pan doktor to asi dělá normálně, ale syn to nečekal a vlastně nikdo z nás. Pak synovi začal vyčítat, že se nacpal třešněma ( u nás tou dobou teprve odkvétaly ) a chtěl nás poslat domů. Prý to přejde samo až se kluk vyprdí. Byl pátek poledne a prý když to nepřejde, máme se v pondělí ukázat. Já jsem se bránila s tím, že bydlíme hodinu cesty od Brna, je víkend a naše dětská doktorka si je tím slepákem skoro jistá. Zesměšnil nás obě a skoro mě obvinil, že se chci syna na víkend zbavit. Celou dobu jsem přitom držela v náručí měsíčního kojence, takže o nějakém užívání volna nemohla být ani řeč. Syna si tam nakonec nechali, on plakal a já taky. Večer jsem mu mohla po šesté zavolat, takže jsem hned v šest žhavila telefon. Sestřička mi syna k telefonu nedala, mám prý být klidná. Syn je na ARU, je po operaci, ale už není v ohrožení života. Ráno prý budou vědět víc. Takže v poledne jsem byla hysterka, kluk háklivka a během pár hodin mi málem umřel. A děkovat za jeho život můžu jen tehdejšímu primáři. Měl na synově pokoji svou neteř a zašel se na ni před odchodem domů ještě mrknout. Tam si všiml mého uplakaného kloučka, sáhl mu na břicho a už to svištělo......Br, husí kůži mám ještě teď.
Ale abych byla spravedlivá, loni jsme totéž absolvovali s tehdejším kojencem a připadala jsem si jako v jiném světě. Na ambulanci trochu bručoun doktor, ale vysvětil vše co syna čeká, i to rektální vyšetření provedl s citem. Záleží na člověku.