Milá Gábino,
to co popisujete je prostě neuvěřitelné. Kdybych si neprožila podobný příběh na vlastní kůži, nevěřila bych že se může něco podobného v dnešní moderní době přihodit.

I já jsem rodila ve VInohradské porodnici. Je to tak jak píšete, pokud nejste něčí známá, moc se o vás nezajímají. Porodní asistentky opravdu hrůza. KDybych tak mohla vše vrátit, a udělat jiné rozhodnutí, ale...
Dne 3.4. 2006 to mu byl 1 rok , co se mi narodila dcerka Verunka. BOhužel, porod neprobíhal dobře, dcerka se narodila skoro mrtvá. Když ji "vytáhli" byla celá modrá, nedýchala, ani neplakala, prostě jen tak ležela. Její Apgar skore bylo 1-5-6, byla těžce přidušená, doktor, dle zrpávy kterou jsem si přečetla, věděl přes 20 minut, že dcerka měla srdeční ozvy 80/min namísto 130/min a stále čekal. Následoval děsný chaos, nevěděla jsem kolik váží, měří, jen že je to holčička(nechala jsme si to říct už před porodem).
Ještě z porodního stolu jsem viděla , jak dcerku rozdýchavaly tzv. ambuvakem,ale nic, neplakala, nehýbala se, prostě ... po několika minutách si pro ní příjeli doktoři z nemocnice Podolí a odvezli ji na JIP/ARO.
Na mou a manželovu otázku, co se vlastně stalo, nám bylo řečeno ,že se to prostě stává...
takže pak následoval měsíc STRACHU, NEJISTOTY, HRŮZY, NERVŮ... Když jsem poprvě viděla dcerku jak leží v inkubátoru, připojená na hadičkách, málem jsem to neunesla. Doktor, který se o ní staral, se mi snažil vysvětlit, jak to s ní bude, ale nebyla jsem schopna ho vnímat. To až manžel mi vše vysvětloval doma a v "klidu"..
Prognozy byly že má 50% šanci na přežití, a 50 % že ne.. Jezdila jsem na JIP denně, odstříkaval mléko, asi až po 14 dnech mi dovolili malou vzít do náruče.. vše jsem oplakala, ještě ted při psaní těchto řádku mi lezou slzy do očí...
Následovala různá vyšetření, EEG,ultrazvuk mozku, měla i křečové stavy,
Po měsíci stráveném na JIP jsme si ji konečně odvezli domů, Ale nejistota , jak to s naší malou bude, je i dnes veliká...
OD jejich 2 měsíců cvičíme tzv,Vojtovu metodu, trvalo mi dlouho nez jsem si na toto cvičení "zvykla" . Při každém cvičení /někdy až 5krát denně) malá neuvěřitelná "řvala", paní se kterou konzultujeme cvičení, nám vysvětluje, že jí to nebolí, jen je jí nepříjemné, že ji držíme a nutíme dělat něco co ona nechce.
Ráda bych se vás touto cestou zeptala, zda jste podnikla nějaké kroky proti této nemocnici a mohla mi poradit.
Děkuji ji vám a přeji Vám a celé Vaší rodině hodně SIL, štěstí a zdraví!!
Věra KRistová