Holky,

(už si připadám hrozná, jak se furt do všho cpu a píšu, ale mě to děsně baví a navíc mě to všechno hrozně zasahuje- tak mi to promiňte!)
Četla jsem oba Vaše majliky a máte obě trošku pravdy.
Gábi, Ty se snaž na to nemyslet - ikdyž vím, jak je to zbytečné, protože tohle se prostě jen ten týden musí vydržet a přečkat.Je zbytečné cokoliv podnikat se svým strachem -prostě neodejde až do ultrazvuku!
Evi,
máš stopro pravdu s těmi obavami. Já jsem tím Gábinku nechtěla zbytečně strašit.
Já jsem po zjištění, že srdíčko bije byla v klidu asi týden - pak jsem samozřejmě začala vyšilovat kvůli té hranici 12 týdnů...pak jsem se zase na týden, dva uklidnila a zase začala vyšilovat kvůli genteice.Ale pak to utlo - jakmile se brouček/beruška začalo hýbat, tak jsem najednou měla kontrolu, že tam je! Do té doby jsem tomu pořádně nevěřila!
Já si naprosto uvědomuji, že je to hraničí s hysterií, ale nedokázala jsem - přes přesvědčování všech okolo a mojí jinak docela statečnou povahu - to prostě nechat být. Ten strach tu byl - byl tu ráno i večer - nikdo ho nechtěl -ale nemizel!
Vždycky jsem z legrace říkala, že bych potřebovala, aby se mi mimi každou hodinu ohlásilo pupíkem:
Mami, jsem ok - všechno je jak má!
Možná to bylo právě proto, že jsem věděla, jak jednoduché je aby se stalo co minule. Možná proto, že víš, jaký je ten malinký zázrak křehký a zranitelný!Možná pro ten pohled na manžela, když jsme byli na tom nešťastném ultrazvuku!Možná proto, že jsem tehdy myslela, že to bude on, kdo to nepřežije - protože už nikdy bych nechtěla znovu vidět takhle jeho tvář!
To se nedá vysvětlit - je to prostě tam!
A víš, kdy to opravdu zmizí? Až když uvidíš na ultrazvuku, že to co Ti škrundá v bříšku je vlastně skoro úplný člověk - najednou Ti bude připadat silnější a Ty s ním. Pak si myslím, že se vystrašená maminka přestane bát.
A každým kopnutím a otočením je silnější a silnější!
Takže se teď Gabči v tomhle směru zastávám, protože vím jak jí je a sebekriticky uznávám, že je to strach částečně přehnaný hraničící se hysterií, ale ať si řekneš cokoliv, Evi věř, že s ním teď nejde nic moc dělat!
Já jsem optimista každým coulem - na všem vidím lepší stránky - o všem žertuji - mé krédo je:
Co Tě nezabije to Tě posílí a zabít Tě může jen vlastní slabost, tak jí to nedovol!
Ale tady nezabíralo nic, jen jsem čekala a potácela se ve snaze ten strach nemít a v beznaději, že to stejně špatně dopadne!A potřebovala jsem, aby mne neustále někdo ujišťoval, že to bude ok a poslouchal mé stesky - to bylo jediné, co trochu pomohlo.
Takže Gábinko piš, piš,piš - jak říkám klidně na e-mail:
sebop@radiomobil.cz!
Drž se a snaž se zaměstnávat ať o tom nemáš čas přemýšlet a Ty Evi na ní nebuď tak přísná..:o)

Hezký den všem

Petra