Milé maminky, když sem se připravovala na porod netušila jsem vůbec co mě čeká. Byla jsem docela v klidu a nijak se nestresovala. Hodně známých mi vyprávělo o porodech a jaké to bylo, asi to samy znáte, ale já si říkala..sice to bolet bude ale přežili to jiné tak i já. Pořád jsem čekala kdy to na mě přijde a furt nic, každé píchnutí sem brala jako že už to je tady a dneska bude ten den. Jenže dny plynuly a pořád se nic nedělo. Rozhodla jsem se rodit u Apolináře,vlastně ani nevím proč. Když jsem měla 10 dní po termínu rozhodli se pro umělé vyvolání. Ráno jsem nastoupila do nemocnice s šíleným strachem. Hrozně se bojím doktorů. No a tak každé vyšetření bylo děsivé co přijde. No.. netrvalo dlouho a mě začaly bolesti asi večtyři odpoledne. Sestřičky nás tam teda hlídaly, každou chvíly. Když sem měla pravidelné kontrakce, ještě mi naměřily monitor a přišel se na mě podívat pan doktor. No a než sem se nadála, praskla mi voda a už mě vedli na porodní sál. Bylo asi 23:00 a já netušila že mě čeká teprve to nejhorší. Dostala jsem nějaké prášky na bolest, ale bylo to k ničemu. Každou chvíly jsem se snažila tu bolest nějak nevnímat. Připadala jsem si jako bych cvičila aerobik, snažila jsem se najít polohu ve které by mě to co nejméně bolelo. Asi v 6:00 mi zase měřili monitor a já jsem slyšela nějakou paní jak tam křičí jako by jí řezaly za živa. Bylo to to nejhořší z celého porodu, nedalo se to vydržet, ten její nářek. Polilo mě horko a chtělo se mi brečet..nebudu rodit, já nechci.. V 9:00 dorazil můj přítel a to už mi přišlo že mám dole vydolovanej kráter :-) jak mě pořád prohlíželi. V 11:00 Mě vysvobodili když přišla anestezioložka a píchla mi epidural. Během deseti minut jsem necítila nic, jen jsem měla šílený hlad a už sem to chtěla mít zasebou. Ale nastal problém a malému se nechtělo ven. Rozhodli se pro císaře. Úplně mě uspali a když sem se vzbudila bylo to jak ze špatného filmu. Bolelo to šíleně jako bych neměla břicho..děs..
Jsou to dva měsíce a já jsem spokojená maminka s krásným synem, na bolest už si nepamatuju a vzpomínám na to se slzičkama na krajíčku. Byl to vlastně uplně nejkrásnější zážitek a za to vděčím všem sestřičkám a doktorům od APOLINÁŘE a kdybych se měla rozhodnout, určitě tam budu rodit znova. Byla jsem nadmíru spokojená. A upřímně jsem takovou péči ani nečekala. Ten úsměv na bříšku mě vůbec netrápí, vlastně je krásnej.