Dobrý den,
zažila jsem (a vlastně stále zažívám) něco velmi podobného - včetně toho, že máme 2 děti a před nimi řadu let vztahu. Znám to dokonce včetně toho "zablokování se" ze strany manžela. Také jsme se do té fáze dostali, také jsem já uvnitř prošla nějakým zlomem, kdy jsem začala chtít, aby se vše urovnalo, ale narazila jsem na nezájem. Stejně jako Vy jsem to dost prožívala - hlavně po nocích :-))). Po čase jsem se pocitem, že všechny vstřícné kroky dělám jen já, a také dalšími věcmi (zejména výčty toho, co jsem za ta léta udělala špatně a že jsem ho k tomu vlastně dohnala) unavila , a podařilo se mi, částečně samo a částečně záměrně, dosáhnout pocitu, že je mi to jedno.
Začala jsem se se soustředit na svoje aktivity, mnohem více se stýkat s lidmi mimo rodinu, hodně číst, učit se jazyk. Vždycky, když jsem měla dojem, že mám potřebu u svého manžela hledat emoční podporu, porozumnění, či zájem, o čemž jsem věděla, že to stejně nedostanu, představovala jsem si v duchu, že stavím mezi sebou a jím bytelnou cihlovou zeď - že jsem to já, kdo o té zdi rozhodl a že mě ta práce těší a že si na své straně zdi poradím sama. Funguje to, alespoň na mě - zabránilo mi to (a stále, i když málo, se k té představě ještě uchyluju) se mu ve slabých chvilkách vydávat všanc a škemrat o pozornost a tak. Musím říci, že výsledek je zatím cekem fajn - jednak se cítím mnohem svébytnějí a vnitřně nezávisleji a jednak se některé věci kapku dostávají do přijatelnějších proporcí - manžel se s tím, jak vycítil, že se od něj odpoutávám, dosti znatelně "odblokoval".
Nenechte se zdeptat - není to on, kdo by měl řídit Vaše pocity a už vůbec ne rozhodovat o tom, za jak dlouho, jakým způsobem a zda-li vůbec se s jeho zálety vypořádáte.
Zdravím, Olga