Tak já musím přidat zase reakci z opačného soudku, my máme tchyni přímo v domě (ten dům v podstatě patří tchánovým, i když manželovi už před naší svatbou řekli, že mu ho přepíšou), a mám problém úplně opačný. Kdykoli se večer stane, že přijedu o něco déle, když si někam s malým vyrazím, hned přiběhne babička, jestli nepotřebuju s něčím pomoct, za malým se chodí dívat aspoň obden a když, tak aspoň "rýpne", že už ho dlouho neviděla, a že k ní netrefíme, a že máme taky přijít. Myslí to asi dobře, ale mně se tohle jeví jako přílišná starost, napíšu-li to jemně. Je taky fakt, že teď už jsme docílili trochu nějakého řádu, že se aspoň zeptá, jestli může jít na návštěvu (což jí zase nelze odmítnout), zatímco dřív chodila naprosto podle své vůle, do spaní, do kojení, zkrátka téměř kdykoli.
Manžela jsem musela hodně dlouho přemlouvat, ať s tím něco udělá, on se v těchhle záležitostech hodně dlouho rozhoupává - nechce si pohněvat rodiče, což je pochopitelné, zároveň si ale mě staví proti sobě - takže měl s babičkou pohovor, od kterého se věc skutečně o něco zlepšila.
Jinak já tu všem taky vykám (samozřejmě kromě manžela) a taky mi to nepřijde, že je to pro naše vztahy to nejlepší. Myslím, že o moji úctu se bát nemusí, ale asi je to příliš netíží. Je fakt, že bych si ani netroufla říct tchyni "maminko". Naši rodiče se taky nestýkají, ale přemýšlím, že jim setkání nějak naplánuju,pokud to bude k dobru věci.
Takže mě napadá, že kdyby se naše babičky trochu prokřížily, byl by to docela přijatelný kompromis :-)