Tento článek mne velmi zaujal vzhledem k tématu, který se mne rovněž týká. Mám 11 letého syna, který byl vzorné miminko spící ve své postýlce, od 2 měsíců celou noc.
Po deseti letech od jeho narození jsme počali další dítě, velmi vytoužené, které se ovšem narodilo ve 25. týdnu s váhou 785g. Byl to krutý zážitek, plný nejistoty a očekávání, zda maličký přežije a s jakými následky. Skvělá porodnice U Apolináře nezklamala a dítě zachránila s maximální péčí - a snad bez vážných následků. Děťátko je na světě 4a1/2 měsíce, mělo být 1 měsíc. Přes veškeré útrapy jsem si zachovala mateřské mléko a dodnes ho kojím. Musím říct, že pro mne bylo těžké pochopit, že by měl spinkat se mnou v posteli, ale vzhledem k jeho dramatickému příchodu na svět jsem ho nijak neterorizovala s 30min. pláčem a podobně. Na to musí mít člověk srdce. Představa, že měl být v bříšku a on trávil život v inkubátoru, na dýchacím přístroji, napíchnutou žílu a spoustu dalších hadiček a šlahounů, byla děsná. Slibovala jsem si stokrát při návštěvě dítěte, že mu to plně vynahradím. Příroda si to zařídí sama - on si asi řekl, že když se ke mně po 3 měsících znovu dostal, už se nepustí. Večer usne pouze když mne cítí. A tak to je. Špatně nebo dobře? Pochopila jsem, že potřebuje mít pocit bezpečí - rovněž mne v tom utvrdila jedna z lékařek špičkového odd. neonatologie. Poskytnu mu ho za každou cenu. Není to snad naše poslání? Absolutně o tom nepochybuji.
Monika