Mila Katko, diky za vyjadreni zrovna tech pocitu, ktere mam i ja. Jako bych spadla z mesice si pripadam, bez minulosti a cehokoli, co by me k ni vazalo, nejen tech lidi blizkych i vzdalenych -tak ta vetsinou odmerena
pani pokladni, ktera pracovala cela leta v nasi vrsovicke samoobsluze, mi najednou nejak schazi, ale i stare desky, knizky, krabice s fotkama a dopisama. Ne, ze bych je byla kazdy den znovu a znovu cetla a desky poslouchala, ale pripominaly by mi alespon tu dobu, kdy jsem je catla...a to vsechno, kdyz to clovek kolem sebe ma, treba jen ve skatuli pod posteli, prinasi nejake tajemne ukonejseni a ujisteni o cemsi dobrem, a clovek ten pocit objevi az ve chvili, kdyz je pryc....a takovou kouzelnou, konejsivou moc maji mista, mesta, zeme, zlute omitnuta zakladni skola v nasi ctvrti, staricka pani s hulkou a sedivym drdulkem, co chodila kazdy den na prochazky nasi ulici, ta usecna pokladni, co ani nevim, jak se jmenovala, vysoka trava u strejdy na zahrade a dira v plote, kterou jsme to k sobe mely se sousedovic Janou bliz .....vsechno tak nesourode, zname i nezname a dohromady je to doma....a s prekvapenim jsem zjistila, ze tak doma je to ted uz nejen v Cechach, ale i v Nemecku, ackoli jsem si to nikdy nemyslela a mozna to bude jednou tak i tady, v Texasu
spousty pozdravu k vam do Londyna, zuzana