Ta paní má určitě pravdu, ale platí to asi jen na některé děti. Na ty moje ne. Kdybych se řídila podle tohoto příspěvku, byl by můj první synek (dnes téměř 3-letý) dosud plně kojený s občasným příkrmem kolínek s kečupem. Velmi jsem si přála, aby to druhé dítě jedlo lépe. O něco lépe jí, ale pořád to má hoooodně daleko do jiných dětí, které spořádaně sedí v sedačce a otevírají hezky pusinku na každou lžíci. Moje děti jídlo nebaví, a když už musejí jíst, tak se chtějí bavit. Stojí nás všechny strašné psychické (a někdy i fyzické) úsilí, dopravit do nich jídlo, s tím, že ten starší by navíc měl jíst sám. Jsem vážně nešťastná z toho, že i ten mladší potřebuje u jídla neustálou zábavu, mám pocit, že by to tak být nemělo, že si tím zakládám na problém dobudoucna, a nevím, co s tím. Jak mám dítěti vysvětlit, že teď se jí a pak se hraje? Máte někdo podobnou zkušenost - a dobré řešení? Prosím poraďte.