Pri procitani diskuse o tom zda potrat nechteneho ditete je zlo ci vlastne dobro,jsem nevydrzela a musim do teto debaty vstoupit.Jsem totiz klasicke nechtene dite,ktere nevyrustalo u rodicu,ale po babickach a dedeccich,mnohokrat jsem od sveho otce slysela jak dite nechtel a nemela jsem se mu nikdy narodit,byl mlady-bylo mu 21 let,ale ani pozdeji se to nezmenilo.Musim vsak jednoznacne rict,ze jsem velmi rada na svete,zadny cejch nechteneho ditete me nedoprovazi.Ani me detstvi nebylo same utrpeni,jak zastanci "soucitnych" potratu nechtenych deti tvrdi,sice bylo plne socialnich pracovnic a tahanic,ale to si dite zase tak nepripousti.Ja si pamatuji uzasneho dedu,hodnou babicku(o kterou se dosud staram),spoustu kamaradu a legrace ve skole.Jsem svym rodicum,nebo mozna nahode,velmi vdecna ze mi neprokazali soucit v podobe interupce! Kazde dite i to nejnechtenejsi ma v zivote sanci byt stastne(diky pestounum,kamaradum a vubec vsem nahodam a kotrmelcum v zivote),stejne tak dite chtene a opecovavane nema zaruceno stastne detstvi!
Nejsem naprostym odpurcem potratu,skutecne vse zalezi na svedomi zeny(matky),ale velmi se bourim proti argumentaci,ze pro nechtene dite je potrat lepsi a milosrdnejsi nez zivot!
S pozdravem Alena