My bydlíme na vesnici, skoro zapadákov, před barákem máme "jen asfaltku", je to slepá ulice, a přece jsem děti samotný ven ještě nepustila, bojím se. I když tam jedou tak 4 auta za hodinu, na malér to stačí. To mi jistě každá máma dá zapravdu. Teď se starší naučil na kole, navíc chce jezdit dost rychle, takže hlídám jako ostříž. Horší je, že nám v ulici stavějí 2 nový baráky, takže provoz houstne.
A já trnu, v kolika je samotný pustím.
Někdy se mi zdá, že spíš maminky z města jsou víc uvolněný, např. vidím, že přechází s dítkem přes přechod, dítko běží jako první a maminka někde v dáli za ním. Já jsem asi hloupá, ale vždycky je křečovitě držím, než přejdeme, protože co kdyby se vyškublo. A vůbec všude ve městě se mě musejí držet, na parkovišti, na zastávkách, všude. Zvlášť naše malá je dost živá a jeden neví, co ji napadne. Máte s tím taky některá zkušenosti, nebo jsem tak "upnutá" na svý děti jenom já?
Ještě jeden postřeh: znám jednu maminku, která tvrdí, že její kluk je hyperaktivní, živý atd.
Co ho vidím, vždycky je sám, až za chvilku se někde objeví jeho máma nebo babička. Několikrát se nám s manželem stalo, že jsme jeli autem a museli jsme zastavovat, až kluk odjede ze silnice, máma jej ani nechytila, ani k němu nepřiběhla. Myslím, že je to možná trošku v přístupu maminek.

PS: Mamince, co má tak rozumný děti, že poslechnou a nejdou na silnici, moc gratuluju. Hned bych si je vyměnila :-)))