Moje miminko zůstalo i v posledním trimestru v obrácené poloze, takže jsem se s touto nemocnicí seznámila dřív, než bývá obvyklé.
Po měsíčním docházení k Milosrdným bratřím jsem nakonec na vlastní přání rodila císařským řezem, což znamenalo i delší pobyt v nemocnici, takže zkušeností a postřehů mám víc než maminka, která přijede na příjem, až když má bolesti, a po normálním porodu jde 4. den domů.
Pro ty, kterým se nechce číst dlouhé povídání jen v krátkosti:

Pro hodnocení používám škálu od 1 do 5, 1 je nejlepší.
Lékaři gynekologicko-porodnického oddělení: hodnoceny 4 osoby, známky 5, 4, 5, 3, průměr: 4,25. Velmi špatná komunikace o čemkoli, ať už se to týkalo dalšího postupu ve věci porodu, uzavřených dohod, popř. nabídky nadstandardních služeb. Lékaři sice mají tendenci „projevit zájem“, většinou formou žertování při vizitě popř. krátké návštěvy po porodu, ovšem na mě to, zvlášť v kontrastu s neřešenými nedostatky, působilo přesně opačně. Skutečný zájem o pacienta hodnotím jako velmi malý. Povědomí o právech pacienta ( např. braní ohledu na přirozený stud popř. dodržování toho, aby u vyšetření byly přítomny jen ty osoby, s jejichž přítomností pacient souhlasí) zde neexistuje.

Porodní asistentka: hodnocena 1 osoba, známka 1. Bohužel jsem neměla možnost poznat ji lépe. Když ležíte na operačním stole, ani to moc nejde.

Sestry gynekologicko-porodnického odděleni: hodnoceno pět osob, známky 1,1,1,1,1. Jednoznačně nejlepší sestry, jaké jsem kdy poznala. Ochotné, trpělivé. Ráda bych jim ještě jednou poděkovala za péči.

Lékaři dětského oddělení: hodnoceny tři osoby, známky 5,5,3, průměr 4,3.
Utrhují se na maminky. Nebyla jsem schopna kojit, neměla jsem mléko, a tak dítě bylo přikrmováno. Ačkoliv moje holčička v nemocnici týden křičela a měla stolici zbarvenou dozelena, takže zkušeného lékaře či sestru mohlo, na rozdíl ode mě, novopečené maminky, napadnout, že trpí hladem, dostávala stále jenom 50 ml při každém krmení, někdy i míň, když jsem předtím dítě přiložila. Lékařka konstatovala, že je to „takové neklidné miminko“ a doporučila, abych svoji dcerku svazovala do povijanu. Při propuštění jsem pouze částečně kojila, přesto jsem nedostala žádný návod, jak dítě krmit dál. „To je těžké, když nemáte váhu,“ řekla mi ta nejsympatičtější z lékařek. Nezeptat se přímo, ani nevím, jaký příkrm malé dávali. Ještě že hned druhý den po propuštění přišla na návštěvu „naše“ dětská lékařka, poradila s kojením a doporučila zvýšit dávku na dvojnásobek. Povijan jsme nakonec nepotřebovali.

Sestry dětského oddělení: běhají v takovém fofru, že jsem s nimi nakonec měla jen velmi málo co do činění, což ovšem taky o něčem vypovídá. Hodnocení: 2,5.

Vybavení pokojů je snad předválečné. Bez nočního stolku se každý pár dní obejde. Docela mě ale odbouraly matrace proležené do podoby hamaku. Jelikož bolesti zad jsou obecně známou těhotenskou a poporodní nepříjemností, nechápu, co na pokojích šestinedělek takové postele dělají. A to vůbec nemluvím o bolesti, kterou způsobuje vstávání z takové postele v každé jizvě. I v té malé po nastřižení.
Záchody společné vždy pro pět lůžek bez možnosti zamčení mě deptaly, sprchy se sice každý den čistily, přesto špatně odtékaly a působily poněkud zavlhlým a omšelým dojmem. Pulty pro přebalování a mytí miminek byly naštěstí čisté a vypadaly nově.

Velmi mi vadila skutečnost, že na pokoj dávají vedle sebe ženy s malým dítětem po normálním porodu, ženy po operaci, které mají bolesti, sténají a cítí se hrozně, protože z nich visí hadičky a moč teče do pytlíku, a ženy, které na vyvolání porodu nebo operaci teprve čekají.
Maminka s miminkem musí v přítomnosti ženy po operaci instinktivně cítit úzkost a strach o miminko. Její sténání jí rozhodně nemůže udělat dobře, stejně jako ženě před výkonem, jež má tak jasně před sebou, jak bude za pár hodin vypadat zuboženě a cítí úzkost, která rozhodně nemůže přispět k hladkému průběhu porodu, byť indukovaného. A žena po operaci potřebuje být sama, mít klid a spát. Ne aby ji každou chvíli rušil brekot miminka. Zkrátka chtělo by to lepší organizaci.

Velmi špatně hodnotím podporu kojení. Bohužel jsem při příchodu do porodnice nic nevěděla, protože jsem byla přesvědčena, že po normální porodu to půjde samo a po operativním porodu se o mě postarají. Chyba lávky!
Při prvním přiložení (30 hodin po porodu!) jsem dostala vyhladovělé miminko do ruky a byla ponechána sama sobě. Co jiného se dalo čekat, než poškozené bradavky a stop kojení skoro na celý další den? Později jsem se už nějaké té rady domohla, ale stejně mě nakonec doma zachraňovala telefonní linka laktační ligy.
Tištěné materiály o kojení jsem dostala až v balíčku při odchodu z nemocnice. Po jejich přečtení jsem pochopila, proč tomu tak bylo. Jasně se v nich totiž píše, že pokud je nutno dítě ze začátku přikrmovat, je vhodné zvolit jiný způsob než lahev z dudlíkem, jinak se dítě odstaví. Neměla jsem mlíko, a tak bylo moje miminko krmeno či přikrmováno z láhve celou dobu. (A v dudlíku byla pořádná díra, aby to rychleji odsejpalo.)
Nikdo se mi nepokusil dát žádnou radu pro podporu tvorby mléka, zřejmě proto, že i to by mohlo znamenat práci navíc - dítě by mi museli nosit na přikládání častěji než po standardních 3,5 hodinových intervalech - jinak než častým přikládáním to totiž nejde.
Za to, že dnes dítě kojím, mohu poděkovat jen lékařce z Laktační ligy a svým kamarádkám.

Velmi pozitivně hodnotím možnost návštěv na oddělení. Pokud se k vám nevalí polovina autobusu, nedělají s tím žádné problémy.

Obecně mohu tuto nemocnici doporučit pouze ženám, které bez problému porodí, bez problémů začnou kojit, a co nejrychleji odejdou domů. Tedy ženám, které by mohly klidně porodit i doma a "péči" lékařů v podstatě ani nepotřebují. Jenže která žena dopředu ví, jaký bude mít porod? Já sama bych po své zkušenosti šla jinam, kdyby pro nic jiného, tak proto, že moje dítě mělo v této nemocnici hlad.

Tolik ve stručnosti. Milovnice rozsáhlejších příběhů (vlastnící pevnou linku :-))) mohou číst dál.

Nepříjemnosti obvykle nechodí samy. K dovršení všech „radostí“ ne tak zcela hladkého a (hlavně zásluhou opakovaných „přehmatů“ lékařů) klidného průběhu těhotenství se moje holčička nějak zapomněla otočit hlavou dolů a já, protože jsem opravdu velmi stála o to, porodit svoje děťátko normálně, jsem se, po týdnech neúspěšného cvičení, polehávání na nakloněném žehlicím prkně a lezení po čtyřech, začala zajímat o možnost obrátit děťátko přes břišní stěnu.
Celých devět měsíců jsem si ani nepřipustila, že by můj porod neměl proběhnout normální cestou. Četla jsem literaturu, navštěvovala kurzy, pořizovala si nejrůznější voňavé olejíky, sháněla porodní asistentku, která by se mnou byla co nejdelší dobu porodu doma, připravovala se na to, jak budu případně řešit nejrůznější situace na porodním sále a rozčilovala se nad necitlivostí lékařů zasahujících do normálních porodů a činících z nich porody nenormální. Vzniklá situace mě poněkud... lépe řečeno značně vykolejila. I obrátila jsem se na svého muže, svého rytíře a ochránce, vysvětlila mu, že po tom všem nejsem schopna přijmout fakt porodu nenormálního a začít se na něj připravovat a požádala jsem ho, aby mi pomohl. Doprovázel mě po vyšetřeních a byl tou hlavou, která bude myslet. Já jsem veškerou svou energii totiž stále spotřebovávala na přemlouvání miminka, aby se otočilo a na to, abych den za dnem zvládala zklamání, že se to ještě pořád nestalo, a rostoucí úzkost, co s ním a se mnou bude, pokud se to nepodaří.

36.týden: Asketa
Přišli jsme, zazvonili. Ačkoliv jsem protestovala, že mě ten den už jednou vnitřně vyšetřovala moje lékařka, což je, včetně výsledku, zaznamenáno v mém těhotenském průkazu, doktor trval na tom, že to musí udělat sám. V malé místnosti vládl „šrumec“. Kromě mě, lékaře, sestry a mého manžela (což by byla ještě snesitelná sestava), tam byla další pacientka, sestra, co ji doprovázela a další tři mně neznámi lidé. Byla jsem vyzvána, ať si odložím. Poslechla jsem, byť nerada, a chvíli tam postávala, mezi všemi těmi lidmi, s holým zadkem. Když jsem ale byla vyzvána, abych vylezla na „kozu“ a roztáhla nohy, podívala jsem se dlouze na svého muže, kterého jsem sebou tahala jen proto, aby mě před podobnými situacemi bránil. Ten ale stál a hloupě koukal, a tak mi povolily nervy. „To tady budou všichni?“ zeptala jsem se ne zrovna příjemným tónem. Šedovlasý pan doktor (dále jen Asketa), vyhnal alespoň ty tři, co tam jen tak postávali. Byla jsem však upozorněna, že jsou to zdravotničtí pracovníci (zřejmě tím mělo být zdůvodněno, že tam být mohou). O právech pacienta schválených ministerstvem zdravotnictví už před deseti lety, kde je mimo jiné deklarován nárok pacienta na soukromí a diskrétnost, v této nemocnici zřejmě ještě neslyšeli.

Pak jsme „natočili monitor“ a odebrali se do docela příjemně působícího porodního boxu (v tu chvíli jsem byla ochotna, pokud se obrat podaří, sem přijet i rodit) a asi hodinku jsme se marně pokoušeli otočit miminko. Z Askety pot jen lil, až mi ho bylo líto. Podle jeho poznámek jsem pochopila, že s tím zřejmě moc zkušeností nemá – maminky postižené podobně jako já se zřejmě obvykle odevzdají osudu. No, nepodařilo se, a tak jsme si chvíli povídali, co dál. Byli jsme opakovaně ujištěni, že porod koncem pánevním je úplně normální porod že s tímto typem porodu mají zrovna v jejich nemocnici velké zkušenosti a že rodí děti od 2,5 do 3,5 kg odhadované váhy. (Toto je důležité zaklínadlo, prosím, zapamatujte si jej.)
Já jsem ovšem měla o normálnosti takovéhoto porodu své pochybnosti. Už jen skutečnost, že v literatuře pro „normální“ maminky v něm najdete jen letmé zmínky s poznámkou „tato záležitost patří do rukou lékařů“ a fakt, že v pražském CAPu maminku na porod koncem pánevním nepřijmou, byla víc než podezřelá. A tak jsem začala pátrat po informacích na vlastní pěst, zejména prostřednictvím ženských sester a porodních asistentek. Vyhlídka na desítky hodin porodních bolestí strávených na porodnickém „křesle“ (alternativní polohy nejsou možné), posílených infuzemi oxytocinu, to vše za vědomí jistoty velkého nástřihu, vysoké pravděpodobnosti natržení pochvy a tak jako tak poměrně dost vysoké pravděpodobnosti, že porod stejně skončí operativně, mě jako prvorodičku nijak nelákala. A kromě toho tady byl stále důvod, pro který jsem, bez ohledu na vzniklou komplikaci v nemocnici rodit nechtěla: nemocniční prostředí ve mně vzbuzuje takovou úzkost, že mám až závratě. Nedovedla jsem si představit, že by u mě, konec pánevní nekonec pánevní, za takových okolností proběhla první doba porodní a otvírání porodních cest bez problémů.
Já i můj manžel, kterého Asketa oslovil, jsme tedy vyjádřili přání řešit situaci císařským řezem. Na můj dotaz, co by pro mě znamenal porod císařským řezem znamenal, pokrčil Asketa rameny. „Budete mít jizvu,“ řekl, což byla zrovna jedna z mála skutečností, kterou jsem – světe div se – věděla. Asketa tedy prohlásil, že by v tom případě bylo vhodné objednat se na výkon čtrnáct dní před termínem porodu, dřív než se porod rozběhne. V tu chvíli jsem ale byla natolik zklamaná, že se miminko nepodařilo otočit, že jsem nedokázala vzít kalendář, píchnout do něj prstem a říct: bude to tehdy a tehdy. Už měsíc jsem věnovala většinu své fyzické a mentální energie na to, abych cvičením a přemlouváním přiměla své děťátko zaujmout normální polohu. Prostě jsem to nezvládla a kromě toho – pořád jsem doufala, že se miminko, hemžící se mi každý večer v břiše jako pytel blech, obrátí. Chtěla jsem mu dát šanci. Souhlasila jsem s nabídkou, abych chodila měsíc zbývající do porodu na kontroly do nemocnice. Říkala jsem si, že bude dobře lépe poznat lékaře, který bude u porodu. Objednali jsme se tedy na další návštěvu za týden s tím, že se dohodneme. To jsem ještě netušila, jak naivní je má představa, že by za mě v nemocnici měl nést zodpovědnost jeden konkrétní lékař.


37.týden – Optimista
Opět jsme „natočili monitor“ a chvíli čekali. K mému překvapení však na vyšetřovně nebyl Asketa, ale mladý lékař, jehož tvář by se docela dobře ztratila na kterémkoliv gymnaziálním maturitním tablu. Příjemně mě překvapil, že mě nevyšetřoval. Laicky řečeno, že se do mě nepokoušel strkat prsty. Utěšil mě, že se miminko ještě pořád může otočit a přidal ujištění, že nemocnice U milosrdných bratří má s porody koncem pánevním VELKÉ zkušenosti a přidal mantru o rození takto uložených dětí od 2,5 do 3,5 kila. Dodal ovšem, že měřící technika je nepřesná a že miminko může být ve skutečnosti mnohem menší, než jak se zdá podle ultrazvuku. (To, že může být taky o dost větší, taktně zamlčel.) Před odchodem se ještě podíval na mou kartu. „Vy chcete císařský řez? Proč?“ zeptal se. Na to jsem odvětila, že to je hlavní důvod, proč jsme ten den přišli. Musíme se přece domluvit na termín. A vyjádřila jsem údiv nad tím, že jsem se v ordinaci nesetkala s Asketou, se kterým jsem se ostatně týden předtím na návštěvě domlouvala. „Pan doktor se omlouvá, má ambulanci,“ usekl Optimista rozhovor rázně. Byla to nejspíš bílá lež, ale nechtěla jsem se hádat s tak sympatickým člověkem. S Asketou se domluvím příště. A možná toho ani nebude zapotřebí – moje miminko se přece URČITĚ ještě otočí.
Kromě toho – mantra mě nalomila. Pomalu jsem byla ochotna i přistoupit na to, že dokud bude miminko tak říkajíc „v limitu“, tak se přece jen pokusím o ten propagovaný „normální“ porod.

38.týden – Miminko jako hrášek
Přišli jsme a opět, jak jinak, v místnosti dekorované polámanou umělou květinou a starým psacím strojem, natočili monitor. Odkudsi z vedlejší místnosti se ozýval bolestný, drásavý ženský řev.
Panebože, snad nebudu rodit tady. Tohle přece není možný, říkala jsem si v duchu. Už mi pomalu docházely síly. Miminko jsem přemlouvala každou hodinu dne i noci už celých pět týdnů. Polehávala jsem na prkně, dělala kočičí hřbety, lezla po čtyřech (po podlaze, na které jsou jenom parkety), pouštěla miminku muziku, svítila mu baterkou, studila ho ledem. A nic.
Na chodbě jsme čekali déle než obvykle. Když jsem vešla do ordinace, k mému překvapení jsem nespatřila Asketu, ale Optimistu. Omluvil se mi za dlouhé čekání, prý měli těžký porod. Docela to na mě udělalo dojem. To bylo poprvé v mém životě, co se mi doktor omluvil za to, že jsem na ně musela čekat, zvlášť za situace, když se věnoval akutnímu pacientovi, a ne známému, jak bývá bohužel zvykem. Vyšetřil mě a konstatoval, že miminko má necelé tři kila. Opět mi zopakoval říkanku o rození dětí koncem pánevním od – do a zmínil se o možnosti indukovaného porodu už v 38. týdnu, „dokud miminko není moc velké“. Nevím proč, ale připadá mi to jako poněkud násilný a šílený nápad. Bližší výhody a nevýhody takovéhoto postupu jsem se ovšem, stejně jako při mém dotazu na rizika a výhody porodu císařským řezem, nedozvěděla a návrh zapadl stejně hluše, jako zazněl.
A tak jsem opět odjela domů, aniž jsem věděla, co se mnou teda vlastně bude, a začínala jsem mít ošklivé podezření, že nic. Že bez ohledu na mé přání mě prostě nechají tak, a budou čekat, dokud nezačnu rodit. Pak zase neudělají nic. Zkrátka počkají, až se miminko začne dusit a pak, po x hodinách pokusu o „normální“ porod začnou „zachraňovat životy“. Dny ubíhaly a dítě jako by nic. Přestávala jsem být schopna v noci usnout a ve dne jíst. A brečela jsem ve dne v noci.

39.týden – Hrášek? Spíš melounek
Zatímco sestra byla na příjmu pořád stejná, lékaři se tam střídali jako svatí na orloji. Po obligátním „natočení monitoru“ na mě místo Optimisty či Askety čekala Blondýna. Změřila mi bříško ultrazvukem, konstatovala, že „zázrak se nestal“ (to jako že se miminko neotočilo), chvíli nechápavě koukala do papírů a pak mi sdělila, že naměřila 3,45kg a že to podle prvního Asketova měření docela sedí. Ani ona zřejmě nepovažovala za pravděpodobné, že by miminko vyrostlo za týden o půl kila. Optimista holt dostál své přezdívce. Zopakovala mi mantru o rození dětí od-do. „Ale vy taky ještě nerodíte...“ dodala. Nebýt tak vyčerpaná, její bystrý postřeh by mě snad i pobavil. Méně mě už pobavila skutečnost, že jsem zase nedostala žádný konkrétní návrh řešení, byť jsem se začala pomalu ale jistě vymykat podmínkám, které mi byly pro „normální“ porod koncem pánevním neustále opakovány.
A můj muž, má domnělá opora, kterého jsem tahala po vyšetřeních sebou jen proto, abych měla jedny další oči, co vidí, uši, co slyší a mozek, který, na rozdíl od mé hlavy vyčerpané nevyspáním a úzkostí, myslí, jen stál a koukal. A do termínu porodu zbývalo už jen pár dní. Jak nerada dělám z lidí hlupáky, už jsem to nevydržela. „Nepotřebuješ se na něco zeptat?“ otázala jsem se ho přímo v ordinaci. Nepotřeboval.
V nemocničním bufetu jsem mu vyjmenovala, co všechno by bylo dobré zjistit. (Kdy teda budeme rodit, jak, jakou budu mít narkózu a proč, jestli může být u porodu se mnou, kde budu po případné operaci umístěna, jestli je možnost zamluvit si nadstandard a tak dál a tak podobně.) Odešel zpátky do ordinace a vrátil se celý rozjařený, že prý nic není problém a na všechno se konkrétně domluvíme příště. Ani ho nenapadlo, že příště už nebude na čem se domlouvat, protože mezitím můžu začít rodit. Můj muž, má opora, otec našeho dítěte, byl zkrátka odbyt jako malý kluk lékařkou, které se zjevně nechtělo se celou věcí zabývat.
A tak jsme jeli domů a já už nevěřila nikomu. Ani doktorům, ani svému muži.
A nervíky pracovaly o sto šest. Představa, že mé těhotenství mě nakonec vydá na milost a nemilost lidem, kterým jsem dokonale lhostejná, kterým nevěřím, a kteří se mnou (o mně!) odmítají komunikovat, mi nedělala dobře ani trochu. Brečela jsem v jednom kuse, nespala jsem víc než 3 hodiny denně, jedla někdy jednou za den, jindy vůbec.

40.týden – Rozhodnutí
Víkend nestál za nic. Tak duševně vyčerpaná jsem se necítila ještě nikdy. A to jsem chodila kilometry a kilometry po kopcích, abych se unavila a přišla na jiné myšlenky. K tomu těhotenství v nejvyšším stupni a minimální přísun kalorií.
Začínala jsem se cítit zoufalá. Vytočila jsem číslo na nemocnici a zalhala jsem, že mám bolesti. Sestra mě nejdřív sjela, že jsem se nepředstavila. (Možná jsem opravdu svoje jméno neřekla, to už vážně nevím.) Popsala jsem jí, že mám těsně před termínem a miminko je koncem pánevním. Řekla ať přijedu, že prý lékař rozhodne o vedení porodu, čímž dokonale potvrdila moje podezření, že se se mnou v nemocnici nikdo bavit nebude, jak tomu ostatně bylo doposud.
V pondělí, dva dny před termínem, jsem měla opravdu dost. Můj muž, byť těhotný nebyl, zřejmě taky. Když jsem ho viděla, jak si, s klíčkama od auta v ruce, sedá na okraj postele, měla jsem pocit, že do práce není schopen dojet, že se, pokud ho pustím z bytu, někde vybourá. A tak jsem mu klíčky vzala, naházela bez ladu a skladu věci do tašky, přibalila lahvičku analgetika a skleničku hypnotik, a zavelela, že teda jedeme. Zatímco jiné ženy dovezou do porodnice jejich muži, u nás to bylo naopak. Hotová ruská žena.
Byla jsem pevně rozhodnuta, že nedovolím, aby o mně rozhodoval někdo jiný. A pokud se mnou nikdo z lékařů nebyl ochoten probrat situaci, vysvětlit mi rozumně všechna rizika a výhody možných řešení a získat můj souhlas s další postupem, nezbylo mi, než provést rozhodnutí na základě svých pocitů a kusých informací získaných jinde. Rozhodla jsem, že porodím císařským řezem a porodím ten den. Už jsem to zkrátka nehodlala dál snášet a dál čekat.
Od chvíle, kdy jsme zazvonili u příjmu, si vybavuju věci jen mlhavě. V paměti mi chybí nejen detaily, ale celé kusy rozhovorů. Myslím, že jsem chvílemi ztrácela vědomí. Některé věci si pamatuju přesně, jiné jsou mlhavé jako vzpomínka na sen. Vyčerpání a adrenalin udělaly své.
Kupodivu měl službu Asketa. Tak jsme se po měsíci přece jen shledali. Dutým hlasem média jsem mu vysvětlila, že mi „to“ v břiše roste, že „to“ tam už nechci, že si přeji operaci a to tak, že hned.
Navrhl mi, aby se na mě podíval psychiatr. „Co na mě uvidí?“ otázala jsem se mechanicky. „On se na vás nebude koukat, on na to má své metody,“ dozvěděla jsem se. „To já znám,“ odvětila jsem rezignovaně. Tak nějak jsem měla pocit, že mě už vidělo lékařů dost a výsledek žádný. Navíc, když se nad tím zpětně zamyslím, nedovedu si představit, co by se mnou psychiatr mohl za dané situace udělat. Byla jsem těhotná a mohla jsem začít každou chvíli rodit, takže medikace nepřicházela v úvahu a hospitalizace jakbysmet. Pokoušel se mě snad Asketa postrašit, abych se „vzpamatovala“? Kdo ví?
Strčil mi do pochvy prsty, zavrčel, že je to už nachystaný a poznamenal, že jsem stejně měla snídani, takže se nedá nic dělat. Vyvedla jsem ho z omylu. Naposledy jsem jedla o půlnoci – jedno sousto chlebové kůrky a lžíci hořčice. „Ale jedla jste,“ odsekl. Až později jsem zjistila, že i při hospitalizaci se nesmí jíst až od půlnoci, takže ta poznámka byla úplně zbytečné. Pak řekl, že je zapotřebí klystýr. Namítla jsem, že je zbytečný. Ona chlebová kůrka byla první jídlo po dvou dnech, a i předtím jsem jedla velmi střídmě. Zavrčel něco o tom, že střeva jsou plná a je to cítil na pohmat.
Ptáme se na nadstandardní pokoj, ale nic bližšího se nedozvíme. Prý asi ne, ale nikdo neví.
Nechali mě, abych se svlékla, natáhla na sebe nemocniční hadr zvaný župan. Zřízenec mě pak vezl chodbou do běžné ambulantní části nemocnice na EKG. Důchodci v čekárně na mě čumí a já jsem si intenzivně uvědomuju, že jsem pod tenoučkou, sepranou modrou látkou nahá.
Pak mě dovezli zpátky. „Klystýr odmítáte...“ poznamenala sestra. Odvětila jsem, že o tom nic nevím. „Stejně to už nemá cenu, to bychom nestihli,“ zavrčel Asketa. Začínala jsem chápat. Házení návrhů jen tak do větru zřejmě bylo jeho koníčkem. Škoda, že jsem to nevěděla před měsícem.
Vycévkovali, mě, oholili. Pak, ani nevím jak, jsem se ocitla na sále. Chvíli jsme se dohadovali o tom, jakou použijí anestezii (nemohlo se to vyřešit už týden předem?). Sympatická anestezioložka mi vysvětlila, že je pro mě lepší částečná anestezie, aby děťátko nebylo utlumené. Moc se mi to nelíbilo, původně jsem byla přesvědčena, že si nepřeju vidět, jak kolem mě pobíhají s kudlama. Jelikož ale vím, že po normální anestezii zvracím, nakonec jsem se nechala přesvědčit. Představa zvracení s rozřezaným břichem mě nijak nelákala. Rozřízli mi břicho a plesk! Vypadla elektřina, zhasly přístroje, světla a rozsvítilo se náhradní osvětlení. Docela jako v M.A.S.H-i, když to tam má být jako za plné palby. Doktoři a sestry ani nehli brvou. K budově nemocnice se dodělává přístavba, na které po celý měsíc, co jsem tam chodila, vládl čilý ruch, takže je docela možné, že jim tam proud vypadával každou chvíli.
Miminko vytáhli. Opravdu nebylo utlumené. Trochu si zakřičelo. Přinesli mi ho ukázat v povijanu... A pak jsem ho viděla až za 5 hodin. Proč vlastně bylo tak důležité, aby miminko nebylo utlumené, to zpětně nechápu. Poprvé mi ho dali k přiložení stejně až za 30 hodin, což se samozřejmě podepsalo na laktaci.
Převezli mě na třílůžkový pokoj, kde už byla jedna maminka s dítětem. Cítila jsem se docela fajn a tak jsem poslala manžela, který byl během operace se mnou, aby mi přivezl z domu ještě nějaké věci.
I když byl den a muselo být světlo, v mých vzpomínkách je následujících několik hodin temných jako uprostřed noci. Z černého pozadí vystupují osvětlené tváře, aby v něm vzápětí zmizely...
Začala jsem mít bolesti. Analgetikum, které mi dali, sice utlumilo moje vnímání – ocitla jsem se v jakémsi polospánku, ze kterého jsem se nedokázala zcela probrat, bolest jsem však cítila dál. Matně si vzpomínám, jak se mě ta druhá maminka ptá, jestli mi má někoho zavolat. Pak mi kdosi, asi sestra, říká, že mi sténání nepomůže. To už se pomalu probírám k vědomí. Objevil se Asketa, aby mi řekl, že jsem dostala analgetika dost. Na můj dotaz, kdy teda zabere, mi řekl, že za čtyřicet minut. I v mém stavu jsem si uvědomila, že to je nejspíš lež. Injekčně aplikovaná analgetika přece účinkují nejrychleji. Požádala jsem, ať mě aspoň dají na pokoj, kde budu sama, ať neruším ostatní. „Však oni to vydrží,“ mávl rukou a odešel.
O několik dní později mi maminka z vedlejšího pokoje řekla, že tam zrovna ležela po příjmu a čekala na druhý den na vyvolání porodu. Prý měla chuť sbalit si věci a utéct, když mě slyšela.
Zvláštní. Jak je možné, že ženská po operaci, které je zle, je schopná myslet na druhé víc, než člověk, kterému je dobře, a který tam od toho vlastně je? Jak je možné, že i dnes, kdy i lékaři uznávají, že porod je z velké části psychická záležitost, je personálu v nemocnici jedno, zda žena před porodem zažívá úzkost?
V noci (nebo to byl jen můj „černý“ den?) dostávám další injekci a usínám.

Den první poté – Zrzule
Ráno při vizitě se Asketa diví, že ještě ležím. Odcházejí a já zaslechnu útržek hovoru se sestrou – ona namítá, že anestezioložka nařídila 24 hodin, on oponuje, že jinde se vstává po 12. Svůj návrh se naštěstí nerozhodl zrealizovat, stejně jako den předtím. Zřejmě jsem ho odhadla dobře – má to ve zvyku.
Přichází dětský doktor. Vypadá jako sup. Sdělí mi, že miminko má šelest na srdci, ale že se to asi spraví. Ta druhá maminka se balí, loučí se a mizí.
Dopoledne přichází už od pohledu protivná rehabilitační sestra – Zrzule v doprovodu sestry z oddělení šestinedělí. Prý mě jdou postavit. Rehabilitační sestra je netrpělivá, pořád jí něco vadí. Kromě mnoha jiných věcí i to, že jsem si dovolila, už ve stoje, zavřít oči. „Otevřete oči!“ volá na mě. Zní to jako: „Nemysli si, že utečeš. Přede mnou se neschováš, ani do sebe ne.“ Přichází můj manžel, který je vzápětí vyhozen z pokoje. Zrzule si přece nenechá do svých postupů kecat. A moje životní opora poslušně jde...
Konečně mě milostivě propustí, mého muže laskavě vpustí a sestry z dětského nám donesou miminko. Vstávám a zvolna přecházím po pokoji sem a tam. Bez nervního pošťuchování Zrzule mi to jde daleko lépe.
Můj muž si jde ještě promluvit s lékaři, zda bych mohla mít nadstandardní pokoj. Prý nemohla. Je obsazený.
Ještě dopoledne mi donesou jídlo – dneska mám prý dietu, jen kašovitou stravu. Sním několik lžiček špenátové polévky. Není špatná, ale je hodně slaná. Potřebovala bych cukr na doplnění energie. Po třídenní hladovce není divu.
Odpoledne mi přinášejí miminko k nakojení. Po třicet hodinách od porodu. Sestra příjde, vrazí mi dítě do náruče a odběhne. Co s ním? Bezradně na něj koukám. Informace jsem žádné nedostala. Zkouším to. Prostě strčím miminku prs do pusy. Hrozně to bolí.
Večer to zkoušíme znova, tentokrát už s asistencí sestry, kterou požádám o pomoc. Bolí to pořád. „No, no, mamko...“ prohodí a jde pryč. Výsledek se dostavil – bradavky mi okamžitě rozpraskaly.
Jdu se zeptat, jestli bych nemohla dostat něco k jídlu. Dozvídám se, že ano – špenátovou polévku. Namítám, jestli to není nějaký divný. Jsou přece zrovna ta nejhorší vedra. Ani v restauracích se hotová jídla nesmí skladovat déle než 3 hodiny a v nemocnici ano? 12 hodin za takového horka? Strava určená pro ženu po operaci? Prý je to normální polívka od oběda. Dostávám záchvat lehce hysterického smíchu. Ostatně – tři dny bez jídla nebo čtyři, co na tom záleží?
Průběžně dostávám injekce analgetik, takže zbytek dne a celou noc strávím mezi spánkem a bděním.

Den druhý poté – špatná zpráva
Ráno se procházím po chodbě. Při vizitě mi řekli, že mám kvůli rehabilitaci chodit a tak chodím. Míjím Asketu, který míří do mého pokoje. Teprve když vejdu za ním a sundám si brýle, pozná mě. „Vždyť vy chodíte rovně. Vy už jste zdravá,“ vtipkuje. Dostala jsem snídani a tak se až na ty popraskané bradavky cítím docela fajn.
Sestra mi přinese miminko k nakojení. Zase to zkouším. Do pokoje vstoupí pan doktor Sup z dětského. Mých zaťatých zubů a bolestí zkřiveného obličeje si nevšímá, jen mi zopakuje to o tom šelestu na srdci, zeptá se, zda jsem ho slyšela (takže přece jen si všiml, že se mnou není všechno tak úplně OK) a odchází, aniž by měl potřebu řešit to, že u kojení zřejmě dělám něco špatně, když mě to zjevně tak bolí.
Pak přijde Optimista a se zkormouceným obličejem říká, že má pro mě špatnou zprávu. Zapomněla jsem dýchat. Naštěstí se ukazuje, že jeho špatná zpráva se netýká mého miminka, ale sdělení, že nadstandard, o který jsem se opakovaně zajímala, není a nebude. Prý je zamluvený další skoro tři týdny dopředu. Že by se naplnil tak náhle? Vždyť právě dneska jsme měli podle Blondýny přijít na kontrolu a „bez problémů“ se na všem domluvit. Nebo se před týdnem paní doktorce nechtělo zjišťovat, jak se věci mají? Dostávám slib, že pokud to půjde, zůstanu na pokoji sama. Potěšil mě. Začínám věci vidět v daleko příznivějším světle. Snad to všechno nebude tak zlé.
Na chodbě nám uspořádají kino – pouští film o kojení. Hezký, ale když ho hodnotím zpětně z pohledu problémů, které jsem musela zvládat, poněkud nepraktický. Rada, že je při kojení důležitý oční kontakt, je sice moc hezká, ale když nevíte, jak si k tomu sednout a záběr na paní, která drží děťátko v boční, fotbalové, poloze vám připadá jako eskamontérská ukázka, poněkud nepraktická.

Den třetí poté - černoška
Ranní kojení jsem už nezvládla. Hned při příchodu sestry s miminkem si vyslechnu výtku, že "nejsem připravená".To jako že nesedím na posteli a nečekám, nejspíš s prsem připraveným k akci. Ukazuju sestře, jak moje bradavky vypadají. „Tak já vám ji nakrmím,“ odvětí rázně a než stihnu zaprotestovat, vezme mi miminko z náručí. Drží ho na zátylku za dupačky jako koťátko a miminko bezvládně visí. Jako by nemělo smysl, abych ho měla aspoň chvíli u sebe, když už nemůžu kojit. Brečím jako blázen. Na radu ženské sestry, které se svěřím s tím, co se stalo, jdu na dětské s tím, že chci mít přes den miminko o sebe. Prý to záleží jen na mě. Krmit z flašky ji přece můžu i sama. Jen aby mi ji dali, když jsem dle mínění pana doktora byla před čtyřmi dny zralá na psychiatrii.
Kupodivu dali a ani jim to nepřipadalo nijak divné. Dostala jsem košilky, dupačky a jakousi tabulku, kde jsem měla zapisovat o miminku úplně všechno, od každé počurané a pokakané plínky po každé přiložení, a, hlavně, váhu miminka před a po kojení.
Dopoledne se otevřely dveře a do místnosti vstoupila - těhotná černoška. Ukázalo se, že je to paní, která byla přijata na operaci - porod císařským řezem. Česky nemluvila, anglicky jen trošinku. Nejsem rasista a ta paní byla moc milá, hezké, krásně voněla (kde asi koupila ten úžasný parfém). Jenže když jste po operativním porodu, s malým, řvoucím miminkem, nevíte si rady s kojením, každou chvíli si zakrvácíte košili a tak-tak slezete z postele, protože vás bolí jizva, moc vám nepřidá, když je s vámi v pokoji druhý člověk, se kterým nemůžete komunikovat a který jen sedí na posteli a kouká na vás. Kromě toho - Optimista mi přece něco slíbil a na oddělení BYLA jiná volná lůžka.
Odpoledne jsem Optimistu potkala a tak jsem mu to připomněla. "Ta paní jde zítra pryč," odsekl nebývale příkře. Jako by mu něco nebylo po chuti.
Jdu zpátky a učím se, jak zacházet s miminkem. Kamenem úrazu se brzy ukáže být vážení. Na rozdíl od ostatních, odevzdaně ležících miminek, se moje holčička mrská na váze jako kapr a ručička divoce lítá sem a tam, plus mínus deset deka. Když po kojení navážím míň, než před ním, zmocní se mě rezignace. Tabulka vyplňovaná vysokoškolsky vzdělanou maminkou brzy začne vypadat, jako by ji do ruky dostal poloviční analfabet. Blíží se večer, miminko ožívá a dává se do urputného křiku. Nechci rušit ženu před operací a tak jdu na chodbu. Na rozbolavělých rukou plných modřin po injekcích proti srážlivosti krve nosím své ječící miminko šest hodin. Je už po půlnoci a kolem mě se vystřídalo několik dětských sestřiček. "Že se neunaví," podivují se. Miminko křičí a křičí bez ohledu na to, že na něj vyzkoušely i trik našich maminek - dudlík do pusy a položit na bříško. Dudlík skončí po pěti minutách ticha vyplivnut v koutku postýlky a miminko ječí dál.
Sestřičky mě přemlouvají, abych jim miminko dala a šla si odpočinout. Namítám, že doma ho taky nebudu mít kam dát. Nakonec se nechám přesvědčit. Slyším miminko ječet i za dveřmi, sama sedím na chodbě a brečím. Tak ráda bych někam zalezla, někam do koutku, do samoty. Někde, kde budu mít aspoň trochu soukromí. Bohužel, taková místnost se na tomto oddělení vyskytuje jenom jediná. Nadstandard. A ten je prý obsazený nadlouho dopředu.

Den čtvrtý poté - Naďa
"Maminky, sundejte si kalhotky a připravte se na vizitu." Tahle věta mě odstřelila hned poránu. To jako že máme se zakrvácenými rozkroky ležet na zádech na posteli a čekat? To snad nemyslí vážně! Zeptala jsem se maminky z vedlejšího pokoje. Myslí. Prý to takhle hlásí každý den. Musela jsem být hodně unavená, když jsem si toho nevšimla.
Kalhotky jsem si nechala. Vizita kupodivu proběhla bez komplikací - mně se ostatně koukali stejně jenom na břicho. Jen Asketa ze zajímal, jestli se "střeva dala do pohybu" a když jsem mu řekla, že ne (Bodejť by ano. Na záchodě se zamykám i doma a pokud se nemůžu zavřít, tak si na velkou prostě nezajdu.), zase doporučil klystýr. Když jsem se pak ptala sestry, co a jak, udiveně se na mě podívala. "Tohle už neděláme, teď se tomu nechává přirozená cesta," usmála se mile. Že jsem ty Asketovy řeči vůbec brala vážně.
Náladu mi spravilo i to, že se mi na košili objevily dvě mokré skvrny a prsy byly kulaté a lehce nalité. Konečně mám mlíko! Miminko jsem se pokusila nakojit a dokrmila z láhve. Libyjce jsem v angličtině vysvětlila nějaké věci, které jí sestry potřebovaly říct, a těšila se na kousek soukromí. Uklízečka, co přišla uklidit místnost, mi ale při práci uštěpačně prozradila: "Hned vám sem dáme kolegyni, nebojte!"
A opravdu. Do pokoje vstoupila statná maminka s prsy jako dvě mlíkárny se stejně statnou holčičkou v náručí.
Z Nadi, tak se ta mladá paní jmenovala, se vzápětí vyklubala normální, komunikativní čerstvá prvomaminka a já jsem celá pookřála. S povídáním a žertováním ubíhal čas a společný úděl krmení, přebalování a vážení rychleji a ani mi nevadilo, že za mnou manžel nemůže na pokoj.
Všechno se zase zdálo být o něco hezčí. Dokonce jsem sebrala odvahu podívat se na svou jizvu. Pohled na mé břicho mě značně zchladil. Místo jedné jizvy slibované Asketou jsem jich na podbřišku napočítala aspoň dvacet. Jistě, byly to "jen" pajizévky - strije, ale před příchodem do nemocnice jsem je neměla. A to jsem se v těhotenství tolik držela, abych moc nepřibrala a kůže mi nepopraskala… Ach jo…
Procházka po nemocniční chodbě kolem cedule s rozpisem rozmístění pacientek na pokojích mě dorazila. Moje spolunocležnice z Libye měla samostatný pokoj, troják, ten, ze kterého vystěhovali Naďu. Ne že bych jí soukromí nepřála, sama jsem dobře věděla jak jí musí po operaci být. Ale já jsem přece měla o samostatný pokoj taky zájem a Optimista mi něco slíbil! Jaké asi ta paní z Libye či její manžel použili argumenty, že jim lékaři od Milosrdných bratří tak ochotně vyšli vstříc?
Přiblížil se večer a moje holčička se dala do neutišitelného řevu. Opět jsme se přestěhovali na chodbu, abychom nerušily a noční pochůzka začala.
Asi kolem jedné jsem na chodbě uviděla jakousi černovlasou ženu v doprovodu sestry - zřejmě maminku po porodu. Nelíbí se mi na první pohled, vypadá jaksi ztrhaně, ale přesvědčím sama sebe, že je to jistě následek těžkého porodu. Míří přímo k dveřím "mého" pokoje. To snad ne! Vždyť je volné ještě jedno místo na dvojáku vedle! Tam je maminka, co taky nedávno porodila… Bohužel ano.
Fajn. Takže pokud se teď s se svou řvoucí ratolestí nastěhuju zpátky do svého pokoje, nebudu rušit jen Naďu, která byla těsně před propuštěním a tedy v docela fit stavu, ale taky ženskou, co si po porodu potřebuje evidentně odpočinout.
Zůstávám tedy i s dítětem na chodbě. Asi kolem půlnoci si zaskočím k sestře, aby mi zatřela jizvu desinfekcí. Otevřenými dveřmi se mihne jakýsi hororový zjev - starý chlap v plášti, co na jednu nohu kulhá. Vypadá tak děsivě, že vybíhám ven, abych se podívala, co je to zač. Sestra mě uklidnila, prý doktor z dětského oddělení. O čtvrthodinu později jsem si od ječícího děcka musela odskočit na záchod. Co čert nechtěl, onen hororový zjev zrovna kráčí zpátky. Dostávám pěkný kartáč za to, co prý dělá samo řvoucí děcko chodbě a ať ho teda dám sestrám. Vyštěknu na něj, že mám snad taky své fyzické potřeby. Jde pryč a já brečím a brečím a brečím.
Kolem druhé dávám děcko sestrám. Pořád řve a já nejdu spát. Brečím sama nad sebou a nad svou hloupou ohleduplností vůči druhým na místě, kde nikdo nebere ohledy na nikoho a zvlášť ne na mě.

Den pátý poté - Alkoholička
Ráno mě dětská sestra probouzí o půl hodiny dřív, po třech hodinách spánku. Prý to dítě strašně řve, ať ho zkusím nakojit. V rozespalosti malou přiložím… Sakra - zapomněla jsem ji zvážit! Docházím k názoru, že je důležitější dítě nakrmené než dítě zvážené, a tak už k váze nejdu. Můj záznamový list dostává další trhlinu.
Rozednívá se, začíná den a nemocnice ožívá. Bohužel se ukazuje, že pár hodin odpočinku oné paní co nám ji přidali na pokoj, na strhanosti neubralo. Nemůžu si pomoct, ale připadá mi jako alkoholička. Snažím se v sobě negativní pocity vůči ní mírnit. Nabízím jí bonbóny, věnuju jí svoji stoličku, aby se šitím mohla snadněji slízat z té šílené postele. Nic mi to není platné. Příliš nekomunikuje, kouká do stropu… a já z ní začínám mít strach.
Košilaté hlášení o sundaných kalhotkách a ležení na posteli se opakuje i dnes, velká vizita se blíží.
Zastavují se u Nadi a žertují s ní na téma jejího porodu. Nadina holčička totiž po narození vážila dobře přes čtyři kila a chudák Naďa je zašitá po celé délce rozkroku. Asketa poznamenává, že se nedávno někde narodilo šestikilové dítě. "Normálně?" vyhrkne Optimista a oči mu zajiskří. Nevím proč, ale vybaví se mi v tu chvíli stařičký pan profesor z filmu Adéla ještě nevečeřela, a jeho napůl nábožný výkřik "Mocná přírodo!", to když se od profesora Kratzmara dozví, že šupatka se na český palouk dostává na rarohově obrveném zobanu. Ještě že jsem si vyřvala ten porod císařským řezem. Tady by nejraději rodili "normálně" i děti těsně před zahájením školní docházky. Maminku by pak zespoda hezky nařízli pilou…Ani se nedivím, že se Asketa tvářil tak kysele, když jsem trvala na operaci. V téhle nemocnici si zkrátka hrají na "normální" porod. Konečně dojdou ke mně. Asketa se jako vždy zajímá o moje střeva a když se dozví, že bych ráda odešla už šestý den po porodu, rozšafně prohlásí, že bych s tím měla ještě počkat. Prý je lepší nic neuspěchat. Péče až dojemná.
Já jeho názor nesdílím. Jsem z toho všeho kolem unavená tak, že mlíko, co se mi den předtím vytvořilo, stačilo tak na jednu dávku. Další se nějak zapomnělo udělat, a tak dítě sice přikládám, ale i tak dostává plné dávky příkrmu - 50 ml. Jsem vyčerpaná fyzicky i psychicky, všechno v nemocnici se mi hnusí už jen na pohled či na dotek. Lihovou desinfekcí jsem si začala dokonce umývat i skleničku na čaj a místo místního jídla raději žvýkám musli tyčinky z domova. Naštěstí už Asketovy řeči znám a tak mlčím a doufám, že z nic bude to, co vždycky - tedy nic. Chci jít domů.
Dětská vizita mě v tom ještě utvrdí. Miminko je po prokřičené noci a ránu unavené, a tak konečně usnulo. Probudím je až v poslední chvíli, kdy lékařka odbaví Nadino miminko a obrací se ke mně. Holčička se okamžitě dává do křiku. Ptám se na ten šelest na srdci, ale moc se nedozvím. Prý když takhle řve, tak nic není slyšet. Slovo dá slovo a já, ani už nevím jak, dostávám vynadáno za to, že dítě "zneklidňuju" (míněna tím je skutečnost, že miminko, ve snaze je utišit, pohupuju v náručí) a že děcko řve hladem a já ho nenakojím. Během pár vteřin ze mě udělá naprosto neschopnou matku, které by dítě měli snad raději odebrat a umístit do ústavu. Kdyby se paní doktorka podívala do oné karty, co mi dali k vyplňování, musela by pochopit, že se to snadno řekne, ale hůř udělá. Kde nic není, ani miminko nebere. Oněmělou a v slzách mě "dětská"vizita zanechává v pokoji, kde se Naďa už balí. Ta se má.
Děťátko pokračuje v řevu a Alkoholička na vedlejší posteli začíná kašlat. Ještě pořád si říkám, že to nic není, pak ale odpoledne uvidím její rodinu a je mi to jasné.
S pláčem vezu i s postýlkou svoje miminko sestrám, protože o něj mám strach. Nebude se mnou, ale aspoň se nenakazí…Kdo ví, co ta ženská má. Možná virózu, možná tuberkulózu. Kuřačka prý, podle údajů, co mají k dispozici sestry, není…V duchu se ještě omlouvám té mamince s miminkem, co se mnou v pokoji strávila mou první noc po operaci. Jak se asi musela cítit ona vedle sténající bytosti, do které teče seshora kapačkou roztok a zespoda hadičkou vytéká moč?
Odpoledne přichází lékař, co má mít službu další den - Novák. Prý mě může propustit, ale to, jestli propustí miminko, záleží na dětských lékařích. Milý pan doktor ještě netuší, že se nacházím ve stavu, kdy jsem odhodlána odejít z nemocnice stůj co stůj, i bez děcka. Co můžu ztratit? Kojit ji nemůžu, protože po mlíku samým stresem není ani památky, na pokoji ji "díky" své spolubydlící mít nechci.
K večeru uteču na oddělení gynekologie. Mají tam přepych - zamykatelný záchod pro veřejnost - a pár křesílek se stolečkem na chodbě, místo, kam se dá utéct a na chvíli se schoulit. Sedím tam, koukám do prázdna a vychutnávám si zvuky místa, kde v pozadí nezní dětský pláč a kde se nevznáší "podivný, nasládlý pach krve z očistků, mléka a vlhkého tepla rozkydlých lidských samic rozvalujících se na postelích a živících své mladé…" Fajn, dekadence, to je ta správná nálada pro čerstvou maminku. Vlastně mám pocit, že by bylo nejlepší na všechno zapomenout jako na zlý sen, odejít a tvářit se, že žádné těhotenství, žádný porod, žádné dítě a žádná nemocnice nikdy nebyly. Dekadence a deprese k tomu. Kolem několikrát projde Novák, ale moje značně povadlá přítomnost na jiném oddělení mu zřejmě nepřipadne nijak divná. Ani se nezastaví. No, zřejmě je na rozdíl od Askety přesvědčen, že psychiatra nepotřebuju.
Mezitím mi na pokoj přidali ještě jednu mladou ženu, čeká na indukci, leží a mlčí. Spolu s Alkoholičkou tam tak leží a mlčí dvě. Představa, že na tomhle pokoji mám své miminko, mi připadá nesmyslná. S kyselým úsměvem chodím kolem plakátků s usměvavými robátky, nabádajícími maminky, aby to nepřeháněly s návštěvami a dopřály sobě a svému miminku klid a intimitu. Za šest dní se na mém pokoji vystřídalo (kromě mě) šest ženských. Větší intimitu bych měla snad i v nádražní hale.
Je horko, okna jsou dokořán, a tak se k mravencům (podezřele připomínají faraony) lezoucím po podlaze přidává další armáda nejrůznějšího hmyzu, vábená dovnitř nočním osvětlením, co nejde vypnout.
Jdu zpátky na chodbu.Noc opět probdím, tentokrát už bez miminka. Nemůžu spát, z očí mi tečou slzy a nejdou zastavit. Potlačuju téměř neodolatelnou touhu začít bušit hlavou do zdi. Povídám si se sestrou, co má noční službu. Kupodivu mi to pomůže. Hodně pomůže, takže se dám dokupy natolik, abych byla schopna usnout. Kolem třetí jdu spát.

Den šestý poté - domů
Probudím se, ani nevím jak, začnu skládat věci. Vizitu má Novák, který mě opět upozorní, že MĚ pustí, ale o děcku nerozhoduje. Nakonec je tak hodný, že se dojde na dětské oddělení zeptat a za chvíli přijde s dobrou zprávou. Pustí i malou. Následuje dětská vizita, kterou má ta nejhodnější z lékařek. Ptám se, jak svou holčičku krmit. Přikládám ji, ale pokud váha nelže (za což bych ruku do ohně nedala, protože chvíli klidně nepoleží), moc toho nenakojím. "To je těžký, když nemáte váhu," řekne mi. To jako že bez váhy nemůžu vědět, kolik mám dokrmovat. Legrace byla, že se váhou neřídily ani sestry v nemocnici - přímou souvislost mezi nahlášenou hodnotou "nakojeno" a množstvím příkrmu jsem nevypozorovala. Téměř vždycky jsem dostala 50 ml. Nějaká doporučení o množství a značce příkrmu, častosti dávek, tipy, jak se rozkojit - ani náhodou. Nezeptat se den předem sester, ani nevím, že malé dávají Nutrilon.
Přijde Novák - než mě pustí, ještě mě čeká jedno vylezení na gynekologické křeslo. Jen v téhle nemocnici mi do pochvy šahali čtyři lidi. Mám oholený rozkrok, 24 hodin jsem měla v močáku strčenou hadičku, doktor měl v mojí děloze ruce až po lokty a já nevím, jestli bych raději dala někomu do zubů, nebo skočila z okna. Připadám si, jako dobře natlakovaný papiňák. Nebýt toho, že chci co nejrychleji vypadnout, pošlu ho do háje.
Sundám si kalhotky a ptám se, kam mám položit zakrvácené síťové kalhotky. Prý si je můžu podržet. Vyšetří mě a podá mi ruku. Hádejte, ve které ty kalhotky držím. Jistěže v pravé. Jdu kalhotky vyhodit, umyju si pořádně ruce desinfekcí a pak mu tu ruku podám. Asi bych se měla cítit trapně, ale pomyslím si jen to, že Novák je hlupák. Snad už propustil dost ženských na to, aby je nepřiváděl do trapných situací. Připadám si jako ve filmu Obecná škola, kdy žáci nejdříve dostali od učitele rákoskou, a pak mu museli podat ruku a poděkovat.
Vracím se na pokoj, nahážu zbytek věcí do tašek, pošlu s nimi manžela do auta, beru malou a odcházím.
Noční můra snad skončila. Konečně se zavřou dveře, do kterých jsem měsíc týden co týden vcházela s nadějí, že se všechno ještě spraví a já budu mít pohodový porod. Doufám, že už nikdy jimi neprojdu opačným směrem.

Epilog
Hned druhý den nás navštívila "naše" dětská lékařka. Vyptala se mě, jak miminko krmím, a když jsem jí to popsala - dopřávala jsem miminku plnou nemocniční dávku 50 ml ve stejných intervalech jako v nemocnici- divně se na mě podívala a prohlásila, že tak velké dítě musí dostávat dvakrát tolik. Nad tím mi už zůstal rozum stát. Ano, moje miminko opečovávané vysoce kvalifikovaným zdravotnickým personálem křičelo celý týden hlady.

Co k tomu všemu říct? Myslela jsem, že v Brně, kde existují dvě velké nemocnice fungující jako perinatologická centra, se malá porodnice, která tuto péči nabídnout nemůže, zaměří alespoň na individuální přístup a pohodové zacházení. Chyba lávky. Pacientek mají stále dost, a tak je ke změně nic nenutí.
No, nezbývá než doufat, že už brzy i u nás začnou vznikat porodní domy, kam budou ženy docházet na těhotenský tělocvik i na porod, takže do nemocnice se soustředí jen rizikové případy, kterým se pak dostane péče, jakou si zaslouží. Zatím jsou české porodnice pořád oživlou noční můrou.