Jak z toho ven to Ireno nevím. Ale můžu ti napsat jak to může dopadnout. Sama jsem byla takovým dítětem, které matka systematicky od otce oddělila - a podařilo se jí to. Neviděla jsem ho několik let a když jsem jej náhodou potkala na ulici, nepozdravila jsem jej. Otec se nikdy nepřestal snažit se mnou zkontaktovat, čas od času napsal, poslal dárek k narozeninám... Myslím, že já sama jsem tím v dětství nijak netrpěla, byla jsem přesvědčená, že ho nepotřebuji. Tak kolem 16 let (člověk tak nějak hledá vlastní identitu)jsem se s ním začala stýkat - ze zvědavosti, a taky proto, že mi vždycky dal nějakou stovku jako kapesné. Dnes je mi třicet a mám s tátou docela pěkný kamarádský vztah. Vídáme se často, bydlí nedaleko. Co ti poradit? Určitě se snažte dávat najevo, že jste nezapoměli, že z vaší strany jsou dveře otevřené, ale zařiďte si vlastní život. Jednou syn dospěje, bude mít vlastní vztahy, vlastní zkušenosti - pochopí vás. Magda