Mila Katerino,
nemam ve zvyku reagovat na clanky, ale ten tvuj se me velice dotknul. Mozna take proto, ze se v nem mluvi o necem, co se me osobne tyka. Moje prvni dite, chlapecek, zemrel na velice ridkou metabolickou vadu. Neprozila jsem v zivote nic horsiho, nez se divat, jak moje dite odchazi, napojene na x hadicek a sond. Protoze se jedna o genetickou vadu, ktera je vazana na chromozom X, polovina mych pripadnych narozenych synu zemre a polovina bude zit. Mohu vam rici, ze v tomto pripade bych s "vrazdou" nevahala ani minutu. Jsem hluboce presvedcena, ze postizeni lide zde maji sve misto -- vim o cem hovorim moje sestra je tezce smyslove postizena. Ale zpatky k memu problemu -- moje pripadne dcery mohou byt prenasecky (a mohou byt take touto chorobou také v ruzne mire postizeny) a nebo mohou byt zdrave. Rozhodla jsem se pro tehotenstvi, absolvovala jsem geneticke testy, zjistila, ze budu mit dceru, dale jsem ji nenechala zkoumat, ackoliv jsem vedela, ze take muze byt touto vadou ohrozena. Bohuzel Tinka nemela stesti, je prenaseckou, jeji zdravotni stav neni uplne vynikajici, ale drzime se. Jsou ji ted tri roky a je to moc mila a roztomila holcicka. Drzime si palce, aby to takhle pokracovalo. S manzelem jsme se po tom vsem rozhodli, ze radeji dalsi dite mit nebudeme, rozhodne ne nase vlastni dite.
Myslim si, ze rozhodnuti, zda porodit opravdu tezce postizene dite, je na rodicich. Ti musi zvazit, zda budou mit silu starat se o takoveho cloveka. Myslim si, ze nikdo nema pravo jejich rozhodnuti, at je jakekoliv zpochybnovat.