Milá Kateřino,
s velkým zájmem jsem si přečetla Tvůj článek, ale souhlasím s Luckou (maminkou Tinky).Ono vůbec v problematice okolo interrupce není jednoduché rozhodnout jednoznačně ANO -NE. Pokud je maminka i to malé v bříšku zdravé,je ochotna děťátko porodit a pak dát k přímému osvojení náhradním rodičům rovnou z porodnice, tak jak se už díky Fondu ohrožených dětí začíná dít, pak je vše v pořádku a taková matka si zaslouží veškerou úctu a obdiv. Důvodem bývá často nízký věk matky, nedostatečné sociální zázemí atp. Ta své dítě miluje natolik, že mu chce zajistit milující rodinné zázemí.
Stejně tak zastávám názor, že než mít dítě nechtěné, lepší nemít žádné. Psychologické studie prokázaly, že už malé miminko v bříšku u maminky vnímá velmi citlivě její vztah k němu, její pocity a nálady. Takovéto děti se rodí jako postižené "neláskou" a tenhle fakt je mnohdy provází jako trauma celým životem, většinou totiž přichází na řadu ústavní výchova v kojeneckém, později dětském domově A je rovněž prokázáno, že v takovém životě jen stěží nacházejí své místo, své "JÁ", zvlášťě pokud nemají to štěstí a nejsou tzv. právně volné a tudíž vhodné k adopci.
V dalším případě, kdy je děťátko podle prenatálních vyšetření nějakým těžkým postižením ohroženo, jsem přesvědčená o tom,že donosit dítě, u kterého lze předpokládat postižení takového rozsahu, že nebude moci svůj život prožít důstojně - a mnohdy bez bolesti a utrpení - mi připadá od rodičů sobecké, i když chápu, jak na svém dítěti přesto nebo právě proto lpí a jak ho milují.
S manželem jsme se rozhodli rozhodli raději vlastní děti nemít a dát domov opuštěnému dítěti. Myslím, že bolesti a utrpení je na světě dost, a máme-li možnost tomu jakkoliv zabránit, měli bychom to udělat a nepřivádět na svět tvorečka,který bude ihned po narození vědět, co je bolest a trápení .
Co člověk, to názor, a zvlášť v téhle interrupční problematice, ale takhle to bytostně cítím já.