Bydlíme na okraji menšího města. Když bylo dceři asi přes 3 roky, šly jsme s kočárem s mladším synkem z města.V místech, kde už začínají rodinné domky se dcera rozhodla,že by chtěla jít pěšinkou mezi zahrádkami,kde jsme někdy chodívaly, s kočárem to tam ale nešlo. Uprosila mě, že cestu zná a ať jen já ten blok obejdu po silnici, sejdeme se na opačném rohu,cca 100m od našeho domu. Její cesta byla kratší,nějakých 60 m,tak jsem zběsile uháněla,abych tam byla za stejnou chvíli.Když jsem dorazila, dcerka nikde.Krve by se ve mne nedořezal.S kočárem jsem zase pádila zpět.Až skoro v místě,kde jsme se rozešly, jsem ji uřvanou potkala s nějakým dědou,který se jí ujal,ale pěkně mi vynadal.Dcera vyrazila na pěšinku,pěšinka byla zarostlá kopřivami,tak se bála jít dál a vrátila se a nějak už to celé nezvládala,začala brečet a ten děda jí tam našel.Od té doby jsem ji samotnou nikam nepustila, je jí přes 5.