Ahoj Katko (a všichni),
To se vám ta diskuse tedy pěkně rozběhla! Při této tématice se to ale dalo čekat. Do rozmluv na internetu se nezapojuju, ale tohle téma se (nejen mě) taky docela dotklo.
Především, to co píšeš o USA (zemi, kde např. 17-letá modelka nesmí předvádět spodní prádlo!) – to se mi naprosto nechtělo uvěřit!! Je to strašné. Typický příklad toho, jak se dá zneužívat demokracie. Asi to bude tím, že Ameriku znám jen z doslechu, a to je vždycky zkreslené. Takové pokrytectví jsem si vůbec nedokázala představit v zemi, která se považuje za civilizovanou, ba přímo za vrchol civilizace! Ale dost o tom.
Pokud jde o můj soukromý názor na lidský život, shoduje se s Tvým. Pravděpodobně jsme ale (doufám) obě celkem běžné matky, které nic hrozného nepotkalo. Jinak se na to dívá někdo, kdo prožil utrpení a umírání vlastního dítěte (třeba moje babička, která se z toho až do své smrti v téměř 90-ti letech nikdy úplně nedostala). Chápu, že pak člověk může zcela změnit názory... I podle diskuse je vidět, že jakmile začneme přidávat různá ta ALE a CO KDYŽ, strašně se to zamotá a jeden nikdy neví, kam až se to může dostat. Je mi úplně jasné, jaký názor mají tzv. pragmatičtí, rozumní, logicky uvažující lidé. Co nezletilé dívky, co znásilnění? Kolik % takových případů ale ve skutečnosti je? Když jsme byli asi v 8.třídě (tedy tak rok 1987), promítali nám film o potratech. Taky jsem bulela jako želva. Asi to měla být sexuální výchova, abychom se „ničeho nedopouštěli“?! Dnes už nevím. Jen si pamatuju na ta tělíčka, která už nikdy nebudou žít, protože někdy před 3.měsícem jejich života někdo „provedl mini-interrupci“. Myslím, že jsem nebyla sama, kdo tehdy slzel. Pochybuju ale, že se nám tehdy dostalo nějaké skutečné osvěty a že jsme byli poučeni o nějaké spolehlivé antikoncepci.
Dále jsem se s miniinterrupcí setkala přibližně v téže době u své blízké příbuzné. Bylo to v nejbližší rodině, já jsem si to dítě moc přála. Ale nebyla jsem jeho matka, a ta si to ode mě nenechala rozmluvit. Potratová komise rozhodla kladně, a tak naše rodina o dítě přišla. Mockrát jsem to v průběhu času obrečela (už to bude skoro 15 let). Nebylo to moje vlastní dítě, ale mám dojem, že jsem toho pro něj tehdy měla udělat víc. I když jeho potenciální matka byla nejspíš předem rozhodnutá....
Je to těžké, protože žena často bere dítě/plod jako svojí „věc“. Jenže to ono přece není! Jistě, nemůže myslet a vnímat tak jako my, ale je to přece lidská bytost!! Myslím, že lze jen souhlasit s tvrzením, že i ještě nenarozené dítě (tedy plod) má obrovskou vůli k životu a touhu žít. Vím o ženě, která měla 3 děti a nechtíc přišla do jiného stavu počtvrté, přestože s manželem použili 2 různé typy antikoncepce (tedy nejspíš ne moc spolehlivé). Rozhodla se tedy pro 4.dítě, smířila se s osudem. Dnes je dítko šťastné a temperamentní, převálcuje všechny starší sourozence. Toto neuvádím jako pravidlo, jen jako příklad toho, že nikdy nemůžeme nikdy předem říci, jaké dosud nenarozené dítě vlastně je, bude a co od něho očekávat. Je tedy jedno, jestli mu přiřkneme vlastní „osobnost“ od početí, moruly, gastruly nebo od 3. či 5.měsíce vývoje, ono se nás na to neptá, prostě ji má. Řekla bych, že už tím početím projevilo svojí vůli po životě.
To je asi tak všechno, dalo by se jistě popsat ještě spousta stránek, ale to není cílem. Přeju Tobě i všem ostatním, aby vám zůstal ten pozitivní a optimistický postoj k životu (Životu) po celý život!
Ilona.