Poté, co jsem vloni na jaře podruhé otěhotněla, jsem byla opět postavena před náročný úkol: výběr zařízení, kde své druhé dítko přivedu na svět. Po prvním porodu jsem měla celkem jasno: opět FTN Krč (své zkušenosti jsem tehdy popsala v jednom z příspěvků níže). Poté jsem si však přečetla v této diskusi zdrcující kritiku od jedné dámy, která zde rodila o rok později. Má smysl chodit do zařízení, kde se během jednoho roku tak zhoršily poměry? Nebo které má tak proměnlivou kvalitu?

Ideální by asi bylo porodit v nějakém sympatickém zařízení na malém městečku. Kde mají tak nanejvýš jeden porod denně (to aby se na mě stoprocentně dostaly všechny nadstandardní služby). S vysoce odborně zdatným personálem, který si na místě hravě poradí s jakoukoliv, i sebeméně pravděpodobnou komplikací. S dokonalým přístrojovým vybavením. S útulnými pokojíky zařízenými v přírodních materiálech. S vyhlídkou do lesů, vod a strání. Kde se rodí do vody. Kde se neholí a nedává se klystýr. Kde se nedělají nástřihy. Kde umožní rodit v poloze, v jaké chci. Kde po porodu dostanu dítě na břicho a nechá se dotepat pupečník. Kde budu moci darovat pupečníkovou krev. Kde mi maximálně pomohou s kojením. Kde od narození dítěte budeme již navždy spolu a ani minutu jinak.

Jenže taková porodnice není. Kam tedy? Pražské porodnice, soudě podle informací v médiích, jsou katastrofální. Vrchlabí, Kadaň, Neratovice?

Nezbývá, než si své požadavky utřídit na hodně důležité, málo důležité a nepodstatné. Jsem více racionální než emocionální. Porodnici nechápu jako továrnu na výrobu životních zážitků, ale místo, kde mně a mému dítěti v případě sebemenších komplikací v průběhu porodu nebo po něm pomohou. Škrtám tedy porodnice s velkou dojezdovou vzdáleností nebo bez novorozenecké jednotky intenzivní péče. Dále je pro mě důležitá maximální pomoc při kojení. Škrtám tedy všechny porodnice bez certifikátu BFH. Ustupuji od požadavku pokojíku povedeného ve dřevu – atmosféru podle mě dělají lidé, ne věci. A tak dále. Takže nakonec mi z toho vychází opět ta Krč.

Ačkoliv je mi toto zařízení a jeho provoz celkem známé, přesto jsem se vypravila na exkurzi, abych si ujasnila některé nesrovnalosti z onoho kritického příspěvku. Prováděl nás opět dr. Sever, který podal zhruba tyto informace: v první době porodní personál podporuje rodičku v pohybu. Z každé hodiny se 15 minut natáčí monitor. Není nutné u toho ležet na zádech. Porodnice umožňuje rodit v polosedě (od mého minulého pobytu porodnice skutečně zakoupila nová elektricky polohovatelná porodnická lůžka s možností úhlu až 60 stupňů). Dr. Sever připustil ještě možnost tlačit vkleče, ale na samotný porod hlavičky vyžadují polosed, aby „na to viděli“. Standardně se holí a dává se klystýr, obojí je možné odmítnout. Epiziotomie provádějí u prvorodiček ve více než 90 %, u vícerodiček ve více než 60 %. Rodička může přijít i s vlastním porodním plánem, v určitých směrech je možné vyhovět (v jakých ano a v jakých ne, nebylo blíže specifikováno).

S definitivním výběrem ještě váhám. Nejvíce mi vadí omezený výběr porodních poloh a konzervativní přístup k nástřihům. Ten polosed mi ale nakonec připadá docela přijatelný a ty časté epiziotomie beru jako nutné zlo, pokud chci využít všech výhod, které tato porodnice nabízí.

Jak to bylo doopravdy?

1. Prenatální poradna

Nové těhotné se registrují mimo ordinační hodiny poradny. Vyplňování formulářů probíhá o poznání rychleji než před dvěma roky, pro něco je k dispozici počítač, ostatní údaje si z dokladů úřednice opisuje sama (před dvěma roky jsem musela asi desetkrát diktovat rodné číslo a další údaje).

Vlastní prenatální poradna je velmi slušně organizačně zvládnutá.Ve srovnání se situací před dvěma roky se objednává na konkrétní hodinu, což se sice úplně přesně nedodržuje, ale nikdy jsem v budově nestrávila více než třičtvrtě hodiny. V celkem vzdušné čekárně je dostatek místa pro sezení, občas zbude i pro doprovázející otce. Po celý měsíc jsem v péči téže lékařky (dr. Čiháková – mladá, příjemná, komunikativní dáma) i sestry (taktéž mladá, příjemná, trpělivá sestřička za Slovenska). Pravda, absolutní soukromí je pouze v ordinaci lékařky; u sestry vždy jedna nebo dvě dámy čekají v kabinkách, a další je u sestry. Jediný údaj, který je možné se o spolutěhotných dozvědět, je nanejvýš váha, a myslím si, že moje hmotnost mé kolegyně zajímá zrovna tak málo, jako ta jejich mě. Kdybych si měla vybrat mezi absolutním soukromím a třikrát kratší dobou čekání, určitě volím to druhé. Nedostatkem u poradny je opět ten záchodek, který jsem kritizovala minule. Čistota se sice nepatrně zlepšila, chybí však toaletní papír, mýdlo a něco na usušení rukou.

2. Porodnice
V hodinu H přijíždíme do porodnice. Manžel se mnou může být na příjmu v ordinaci sestry. Administrativy je podstatně méně než před dvěma roky. Po chvíli přichází lékařka, k mé radosti dr. Zelenková, která pomáhala na svět mé starší dceři. ( obavy z epiziotomie se trochu zmenšují, když už nic jiného, tak alespoň pečlivě šije :-))

Jsem přijata na sál. Po celou dobu o mě pečují dvě porodní asistentky, z nichž minimálně jedna byla u mého prvního porodu. Vyfasuji „andělíčka“, což nechápu jako do nebe volající zvůli personálu, ale jako dobrou službu, která mi po návratu domů ušetří alespoň jednu z toho tisíce starostí. Po dvacetiminutovém monitoru mi porodní asistentka nabídne přípravné procedury se slovy „pokud budete souhlasit“. Klystýr je pro mě nutnost, holení je mi lhostejné, takže obé podstupuji. Během natáčení monitoru a pobytu v koupelně chodí asistentka informovat mého muže, který zatím čeká na chodbě, o stavu věcí. Ještě mi nabízí možnost nahřívat se ve sprše, ale dávám přednost přítomnosti manžela, a tak odcházíme na sál.

Mám docela štěstí, že jsem tam zcela sama, pouze jedna paní je na „hekárně“. Určitou nevýhodou této porodnice je to, že jednotlivé boxy jsou odděleny pouze vizuálně, nikoliv zvukově, pouze jedna místnost je zcela samostatná. Pokud se sejdou více než dvě rodičky, může být jejich slyšitelná přítomnost poněkud stresující. Nestalo se mi to však ani při prvním porodu, v neoddělených boxech jsme byly jen dvě a obě s epidurální analgezií.

Protože už mám kontrakce velmi často, volím lůžko. Manžel dostává do ruky ovládání. Pro monitorování si vybírám polohu na boku. Porodní asistentka mi nabízí pomoc, pokud budu chtít polohu změnit. Nenutí mě ležet na zádech, ale ani do těch doporučovaných vertikálních poloh, za což jsem v této chvíli docela vděčná. Střídám leh na boku, klek, když už mám hodně otlačené boky, uchyluji se i k poloze na zádech, která kupodivu pro mě není o nic horší než ty předchozí. Nikdo mi výslovně nezakázal jíst ani pít, ale na jídlo stejně už není ani pomyšlení. Láhev neperlivé dobré vody je dokonce na seznamu věcí doporučených k porodu. Porodní asistentka mi nicméně radí pít po velmi malých doušcích.

Holčička se narodila dvě hodiny poté, co jsem byla přijata na sál. Rodila jsem v tom slibovaném polosedu, velmi rychle a hlavně – bez epiziotomie a navíc bez sebemenšího poranění hráze. V tomto ohledu jsem velmi vděčná paní doktorce, že nedržela ruce za zády (jak v nějakém rozhovoru pro média propagoval pan primář vrchlabské porodnice) a udělala maximum proto, aby nedošlo k rozsáhlejším poraněním. Jsem velmi vděčná porodní asistentce, že mě nenechala napospas mým instinktům a radila, kdy tlačit mám a kdy ne.


3. Oddělení šestinedělí
Mám smůlu, nadstandardní pokoje jsou obsazené, takže putuji na třílůžkový pokoj s tím, že jsem na seznamu. Na standardním oddělení je provoz mnohem hektičtější, nicméně se i zde dětské sestry poměrně hodně věnují nácviku kojení. Prostředí je poněkud zašlé, celá tato část by si po materiální stránce nějakou rekonstrukci určitě zasloužila. Sprchy a WC jsou zde v dostatečném množství (vždy jsem byla ve sprchách sama) a relativně čisté. Další den jsem se dočkala a stěhuji se do přízemí na nadstandard, což je skutečná oáza klidu a soukromí. Dětské sestry jsou zde stále stejné jako před dvěma roky a dokonce si mě pamatují, což je docela příjemné. Pomoc při kojení jsem ani moc nevyužila (starší dítě jsem přestala kojit až v pátém měsíci těhotenství), protože na rozdíl od prvního dítěte šlo vše hladce. Přesto je dobré mít jistotu, že dítě nebude dokrmováno, už vůbec ne lahví a že mi ho nepřinesou s dudlíkem v puse, jak se v nejedné porodnici děje. Když nás čtvrtý den po porodu propouštěli, ani se mi do tvrdé reality života s dvěma prcky moc nechtělo :-)

Takže můj celkový dojem?

Narození dcery se pro mě stalo jedním ze dvou největších životních zážitků (tím dalším bylo narození první dcery).

Informace, které jsem dostala na exkurzi, byly vcelku střízlivé a v ničem se od reality nelišily – není to tedy žádná slibotechna, jak si například stěžovala na Podolí Jana s Tomáškem.

I v Krči se dá porodit bez dolsinu, bez předčasného protržení plodové vody (ta mi odešla sama těsně před porodem), bez tlačení do kopce, bez nástřihu a komu je to hodně proti srsti, tak i bez těch velmi diskutovaných přípravných procedur.

Ke Krči bych uvedla ještě jednu věc, která není zcela běžná. VEŠKERÝ personál se ke mně choval příjemně, zdvořile a korektně. Jak lékaři, tak sestry, ženské i dětské. Jak v porodnici, tak i na šestinedělí. Nejenže jsem se nesetkala byť jen s náznakem nevrlého chování, ale ani s žádnou rádoby bodrou lidovostí či profesionální přeslazeností, kterou z duše nesnáším a která automaticky staví rodičku či šestinedělku do nerovného postavení.

V jedné věci však s autorkou onoho kritického příspěvku souhlasím. Je docela škoda, že se lékaři nepředstavují. Písmo na vizitkách je opravdu velmi malé. V poradně jsem se musela na jméno lékařky zeptat sestry. Dr. Zelenkovou jsem znala ze svého prvního porodu, ale i tehdy jsem se její jméno dozvěděla až z propouštěcí zprávy. Představit se by mělo být pro lékaře samozřejmostí alespoň při první návštěvě poradny a při příjmu na sál. Není důvod, proč zůstávat inkognito.

Co říci na závěr? Příště – bude-li ještě nějaké „příště“ – už nebudu ztrácet čas s přemýšlením o tom, kde budu rodit. V tom mám celkem jasno.