Milá Jarko, dobře, budu konkrétní, když si to tak přeješ. Kdyby naše další dítě mělo být neočekávané nebo nemocné, tak bychom mu dali život a s láskou se o něj starali. Kdyby se manželovi něco stalo a nemohl mne podpořit, ani to by mne nedonutilo jít na interrupci, zkrátka bojovala bych jak se dá, zmobilizovala bych všechny své síly na to, abych vychovala v lásce všechny naše děti. Sílu bych čerpala z manželovy lásky, ze štěstí dětí. Kdybych měla málo peněz, zažádala bych si na městském úřadu , aby mi dorovnali životní minimum a z něj bych živila děti i manžela. Kdybych si nemohla poradit po technické stránce, jak zabezpečit rodinu, obrátila bych se na lidi, které mám ráda a kteří při mě stojí. Kdyby i těm se něco stalo a kdyby vyhořela moje garsonka, tak bych se obrátila bych se linku důvěry(na tu bych se obracela vždy, když by mi bylo úzko), a tam by mi poradili, kde najdu nejbližší azylový dům a kdo mi pomůže s péčí o mé děti. Naše děti vedeme k pomáhání slabším a myslím, že sourozence s postižením by přijaly úplně samozřejmě. Abych si dodávala síly žít, chodila bych na psychoterapii. Mysli si o mě, že jsem naivka, já tohle nepíšu pro tebe, protože vím, že ty se svým přístupem k životu mne nikdy nemůžeš pochopit, toto píšu pro ženy, kterým připadá, že interrupce je vražda. Ženy, které berou interrupci jako formu antikoncepce(některé chodí na interrupci i opakovaně)nebo ženy, které pomocí interrupce provádějí selekci dětí, tyto mé věty jistě neosloví.