Miško, já v žádném případě netvrdím, že jsem dokonalá. Vy se mi smějete a považujete mne za svatou jen kvůli tomu, že se snažím být silná. Já moc dobře chápu, že existují ženy, které by se zhroutily při pohledu na umírající dítě, které nejsou tak odhodlané a silné snášet ten těžký pohled. Já bych umírající dítě donosila a porodila, a taky nevím, co by to se mnou dělalo. Jenže já bych to nevzdala předem, já bych ve jménu umírajícího dítěte ze sebe vydala všechno. Řekla bych si, co je na světě důležitější, já nebo to dítě? No přece dítě! Tak bych se podle toho taky chovala. Chápu, že se ženy neodhodlají k takovému statečnému kroku, však taky tyto případy nejsou statisticky významné. Nejvíc je nechtěných dětí zdravých, jejichž matky volí interrupci pod tlakem momentální tíživé situace. Je to nehoráznost, záplatovat momentální situaci nevratným rozhodnutím. Chápu, že existují takové ženy a že takové ženy budou existovat, co byly dohnány k zoufalému kroku. Miško, rozhodnutí donosit neočekávané dítě je moc krásné, matka se tak stane lepší ženou a citlivou matkou, začne třeba vidět a vnímat věci, které by dříve neviděla a je citlivější pro potřeby dítěte a všech svých dětí. Naopak rozhodnutí ukončit těhotenství ženu negativně poznamená celý její další citový život, ať si to připouští nebo ne. To už tady nebudu rozebírat, jaké jsou následky citové nevyrovnanosti matky u jejích dětí.