Petro, jistěže nevím, jak bych se rozhodla. NIkdy jsem v té situaci naštěští nebyla a moc bych si přála, abych se do ní nikdy nedostala. Rozumově bych souhlasila s potratem, emocionálně s donošením dítěte, nicméně nevím, jak by na mne působily hormony. Vím, že v prvním těhotenství mě docela ovlivňovaly, víc, než by mě kdy napadlo. Každopádně bych ale musela brát ohled i na svou ŽIVOU dceru, jestli bych jí po dobu těhotenství dokázala být milující a šťastnou matkou, když bych sama byla hluboce nešťastná z očekávané smrti. Tohle jsou otázky, na které já teď odpovědět nedokážu, a proto nevím, jak bych se rozhodla. Ostatně existují docela jednoduché otázky, na které nedokážeš odpovědět ani ty. Takže se tě ptátm znova: oč ty, která s klidným srdcem připouštíš možnost zavraždit dítě (použiji-li tvůj slovník) jenom proto, že bylo počato protržením prezervativu, jsi lepší než já, která nevím, zda bych se v případě těžce postiženého dítěte rozhodla pro interrupci nebo porod?
S.