Petro, já pořád nechápu, kam ty na své názory chodíš. Kdes je vzala? vyčetla?Někdo ti to naočkoval? Nebo jsi na to vše přišla sama? Takže když mě nějaký maniak znásilní, nebo např, mou dceru, tak to není jeho chyba? Ale moje? Té znásilněné ženy? Nepřipadá ti to trochu postavené na hlavu? Mě jo a dost. Znaméná to i to, že když nám před rokem dvakrát ukradli auto, tak jsme si to přivodili my sami? Nějakou zlobou, kterou v sobě podle tebe máme? Ten zloděj /anebo násilník/ je v pořádku? Petro, ne naše, ale tvoje myšlení je pomýlené. Když takhle o něčem přemýšlíš a nad něčím se dojímáš až k slzám, dokážeš to domyslet třeba do důsledků? Víš, já si taky nesmírně vážím lidí, kteří se dokáží postarat o několik opuštěných, postižených dětí. Pro ty děti je to jistě záchrana, dostanou lásku, péči... Ale - a teď nevím, jestli se vás na mě nesesype víc - ono je něco jiného starat se o pět postižených dětí v době, kdy ti rodiče jsou v plné síle, zdraví a jsou na to dva. Jiné je to asi po letech - starat se o pět postižených dospělých lidí je určitě velice náročné, zvlášť, když je rodičům již hodně přes třeba 60 let, nebo nedejbože v případě, kdy jeden z nich zemře. Zaplatit si ošetřovatelku by asi bylo nemožné. Takže jim nezbyde nic jiného než to, dát je v dospělém věku zpět do ústavu. To musí být pro obě strany velice bolestné. Mám jeden podobný případ ve svém okolí. Moje kamarádka, která by mi věkem mohla být spíš maminkou, se stará o svou postiženou dceru. Té dceři je 41 let, mamince 65. Miluje ji nade vše, obětovala jí celý život, nidky si ani slůvkem nepostěžovala, dávala jí vždy to nejlepší jak citově, tak materiálně, co bylo v jejich možnostech. Ale te´d už je strašně moc unavená. Dostala se do stadia, kdy by sama potřebovala, aby se někdo občas trošku postaral o ni. Já jí pomáhám jak můžu, ale mám svou rodinu, takže není v mých silách převzít na svá bedra ještě tento úvazek jaksi naplno. A ona je zoufalá. Jede na setrvačník, jako stroj, strašně se bojí, co bude dál, až nebude opravdu schopna, kdo se o její dceru postará. Ví, že nebude vyhnutí a skončí v ústavu. A ví, že to tam dlouho nepřežije. že tam citově bude nesmírně strádat a utrápí se. Je to hrozně mučivé.
Víš, Petro, ono je někdy potřeba podívat se na věci trochu hlouběji, ne jenom deklamovat co se ma a co je povinnost atd. Na kolik svých umírajících novorozených dětí bys během života zvládla se dívat? Mojí sestřenici zemřely po porodu dvě děti! Jedno donošené, druhé v osmém měsící. Před tím prodělala několik samovolných potratů do třetího měsíce. A když se konečně podařilo, že miminko donosila, dopadla takhle. Po čase otěhotněla znovu - a opět. Petro, dokážeš si to vůbec představit? Myslíš, že ona, kdyby podruhé jí bylo sděleno, že její dítě nepřežije, by ho donosila? Když už to jednou zažila, jaké to je, stát nad prázdnou kolíbkou?
No, nic, ty si stejně budeš mlít svou osvědčenou písničku. Jenom jsem to sem chtěla napsat - spíš jako úvahu. Zamyšlení. Život je složitý, bylo by krásné, kdyby všechno fungovalo tak, jak si představuješ. ALe to nejde. A proto se člověk musí naučit žít tak, aby mohl se sám sobě podívat do očí, tak, aby dokázal čelit různým problémům, situacím a řešil je podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Protože NIC v životě není černobílé. To jenom ty máš to své myšlení takhle jednoduché.

P.S.Omlouvám se všem za tohle slohové cvičení.