Ahoj,
je zvláštní jak moc jsou ty příběhy podobné. Musím ragovat na tvé trápení, protože prožívám úplně stejné
okamžiky. S manželem jsme měli loni v létě svatbu, předtím jsme žili spolu 8 let. Docela dost na to abych
se dočkala takového překvapení. Spíš dárku ke svým 30 narozeninám. Manžel pracuje jako řidič kamionu, takže
vlastně spolu žijeme 9 let jen o víkendu,ale dařilo se nám celkem se s tou situací smířit. Ty návraty byly
opravdu šťastné. Pak se narodil syn a já si začala více uvědomovat, že rodina je něco víc, než jen víkend.
Měli jsme plány, že spravíme domeček po mých rodičích, měli jsme auto, žili normálně. Jenže on se asi moc
stýkal se svými svobodnými kamarády, kteří měli jiné představy a jemu bylo líto, že své vydělané peníze musí dávat rodině, a tak ani ne měsíc po svatbě šel a pořídil si drahé auto na leasing,samozřejmě, že beze mne, protože věděl, že nebudu souhlasit. Začal si hospodařit sám, o víkendech mizel pryč. Teď už 3 měsíce žije s novou přítelkyní,která má také dítě. Je mi tak strašně. Pořád nic nechápu. Jak se může starat o cizí
a svoji rodinu hodí za sebe. Proč pořád vytahuje chyby moje a o svých mlčí. Nestály jsme mu za to udělat něco aby se vyřešilo. Lepší a jednoduší bylo říci, já už tě nemiluju a jít pryč.
Jak se z toho dostat? A žít dál? Mám strach, že zůstanu sama a malej bude mít pryč rodinu.