Mila Petro,
ctu tve prispevky a nemam silu se jim ani smat. Spis s tebou citim soucit. Vis, ja moc ty reci o pozitivnim mysleni a pod. moc nebastim. Mozna taky proto, ze, ale radsi ti napisu svuj pribeh:
Na zacatku diskuse jsem se zminila o tom, ze jsem byla odpurkyni potratu. Kdyz jsem prisla do jineho stavu poprve, tak slovo interupce se pro mne rovnalo slovu vrazda. Doktori mi sdelili, ze cekam dvojcata, velice jsem se na obe deti tesila. Potom na ultrazvuku v 20. tydnu zjistili, ze jedno z dvojcat je mrtve (asi ve 16 tydnu), test na genetickou zatez vysel pozitivni, ale amniocentezu jsem nepodstoupila (stejne by tam tuto genetickou vadu neodhalili), potom se narodit Jakub, ktery tolik trpel, mel zvlastni dietu, nemohl nic jist, bral tuny prasku a amoniak mu museli z tela vyplavovat hadickou zavedenou do briska, nakonec ani sam nepolykal, mel sondu do zaludku, taky mel epilepticke zachvaty, asi ani nevidel a neslysel ...
Myslela jsem si kolikrat, ze bude lepsi ho nechat jen tak zemrit v naruci, a take jsem o to lekare nekolikrat zadala, ale ti to samozrejme odmitli (Hippokratova prisaha, zanedbani a neposkytnuti pece -- zcela jejich pristup chapu, nemohou si to vzit triko) a tak jsme se pustili vzdycky do boje. Jakub byl velky bojovnik, moc chtel zit, ale pak mu dosli sily ...Nez znovu privest na svet dite s takovymto rozsahem postizeni, tak to radsi vrazdu zvanou interupce. A tak jsem ja, velka odpurkyne potratu, pochopila, ze nemam pravo posuzovat rozhodnuti jinych lidi nejen v oblasti interupci a asi jsem se naucila vetsi toleranci a hlavne pokore. Pokoru tedy z tvych prispevku necitim a zivotni ziskanou moudrost bohuzel taky ne...