JO a ještě - dokonce mě to dohnalo až k psycholožce. Ta návštěva nic moc, ale poradila mi, ať jí napíšu dopis. Říkala, že to nemám říkat manželovi a poslat jí ho. Že by mi to manžel rozmlouval :-) Mám s manželem opravdu hezký vztah a připadalo mi blbý to dělat za jeho zády - opravdu mi to zakázal :-) No nicméně jsem ten dopis sepsala, utřídila si myšlenky, dospěla s konečnou platností k závěru, že ona se chová tak, jak by si nikdy neměla dovolit a začala jí říkat, když se mi něco nelíbí. První věc - když jsme nebyli doma, tak místo aby šla s malým ven, tak si pozvala nějakou cizí paní k nám do bytu. Protože mě také před dvaceti lety pozvala na návštěvu do bytu k sousedce, která jí dala klíče kvůli kytkám a ona mě tam provedla, tak si to dovedu dost dobře představit. Navíc se nás ani nezeptala - ani manžela a vodí nám do bytu cizí lidi. Vydýchala jsem se venku a klidně jí poprosila, aby mi to příště nedělala, že ona by také nebyla nadšená, kdyby neměla doma naklizeno (hlídala kvůli tomu, že jsem měla zkouškové ve škole) a já bych jí tam vodila cizí lidi, že je přeci taky ženská. Nepomohlo, urazila se, těžce a opět známý scénář s pláčem a vyhrožováním. Utěšovali jsme jí do tří do rána. Ráno jsem odjela na zkoušku, na kterou jsem se neměla kdy učit - celý večer jsme se zaobírali tlukotem srdce mé drahé tchyně a totálně nevyspalá. Když jsem se vrátila, tak se ani nezeptala, jak jsem dopadla. Ne z pomsty - nikdy jí nezajímá co já dělám. Maximálně v podobě drbu, který by mohla probrat se sousedkou. Moje studijní výsledky, nejsou k tomuto účelu vhodné :-(