Pochazim z katolicke rodiny a potraty u nas nikdy neprichazely v uvahu. Byla jsem vychovana v presvedceni, ze okamzikem poceti vznika lidska bytost a nikdo nema pravo ji zavrazdit potratem. V prubehu tehotenstvi mi lekari rekli, ze u plodu se projevil Edwardsuv syndrom a vsechny testy vykazovaly znamky rozsahleho poskozeni. V souladu se svym svedomim jsem o interrupci pochopitelne vubec neuvazovala. Narodil se mi chlapecek, ktery "zil" 12 dni. Nebudu vam popisovat, jak vypadal, dodneska se mi kolem srdce sevre studena ruka, kdyz si na ten pohled vzpomenu. Nikdo si neumi predstavit tu psychickou bolest, kdyz jsem lezela v porodnici, kolem jsem slysela vrneni novorozenat a hlasy stastnych maminek a ja jsem vedela, ze moje detatko umira na pristrojich. Par mesicu po porodu jsem znovu otehotnela. I kdyz nemoc, na kterou umrelo moje prvni dite, je udajne vzacna, po vysledcich prvnich testu mi lekar rekl, ze je opet podezreni, ale ze se to mozna vyvrati. Jenze pristimi testy se nic nevyvracelo ... Pozadala jsem o interrupci a o sterilizaci, protože jsem uz nikdy nechtela porodit dite, u ktereho se pravo na zivot rovna prinuceni k zivotu. Nepovazuji za zlocin proti lidskosti, kdyz se zena rozhodne pro potrat a neprivede na svet dite, o kterem se da predpokladat, ze nikdy nebude schopne plnohodnotneho zivota. Neni nic horsiho, nez kdyz diva na umirajici miminko a citi tu strasnou krivdu, ze kvuli svemu "cistemu svedomi" necha sve vlastni dite trpet. Nikdo nema pravo takovou zenu odsoudit. Ta pro sve dite udelala to nejlepsi, co mohla.