Tak nevím. Moje starší dcera byla kojená tři týdny. Ty tři týdny jsem nedělala nic jiného, než že jsem malou každou hodinu a půl přikládala. Ona poctivě dvacet minut tahala, pila, pak na deset minut usnula a pak plakala a plakala. Po třech týdnech ještě neměla svou pordní váhu - vážila o 30 dkg míň, než když se narodila. Dostala umělou stravu, já jsem jetě pár dní ždímala svá prsa abych aspoň těch pár kapek mateřského mléka do ní vpravila, ale brzy už jsem neměla ani kapičku.
Přiznám to otevřeně, ačkoli tuším, že se na mě některé z vás sesypou. Žádné trauma jsem z toho neměla. Prostě jsem to brala tak, že nejsem schopná své dítě nakrmit ze svých zásob a naopak - byla jsem šťastná, když se malá konečně dosyta najedla a přestala vytrvale plakat hlady. A nemyslím si, že by náš vzájemný vztah tím nějak utrpěl. To opravdu ne. Krmila jsem jí zasadně v náručí, přitisknutou k mému tělu stejně jako při kojení, mazlila se s ní atd. Ale opravdu jsem nechodila, nemlátila hlavou o kandelábry a nervala si vlasy...neobviňovala sama sebe, že jsem špatná matka.
A Magdy článek chápu. Ona nepsala nic o tom, že své děti nechce kojit, nebo že jí jsou na obtíž. Ona jenom nahlas pojmenovala to, co možná v skrytu duše cítí více maminek. že každá mamina, ačkoli své dítě nade vše miluje, je stále člověkem, že se s jeho narozením neproměnila v mašinku a robotka. A že má své pocity a myšlenky a že na ně má právo! Dodnes si pamatuju, jak jsem se občas těšila, že na jedno odpoledne a večer cca za 14 dní předám naše ratolesti manželovi a vyrazím s kamarádkou třeba do divadla.