Plne souhlasim s autorkou clanku. Kojila jsem svou dceru asi tri tydny a mela jsem s tim pouze problemy. Jednak sok v porodnici, kde mi bez dovoleni zmackli prsa tak, ze jsem bolesti brecela, pak zjisteni, ze mam vpacene bradavky a malo mlika. V porodnici na to kojeni teda dost tlacili, ale ja si nebyla jista, jak dlouho to vydrzim. Pro mne osobne kojeni predstavovalo obrovsky psychicky tlak a stres. Po propusteni z porodnice dcera doma nedelala nic jineho, nez ze brecela, protoze sala a v podstate nevysala nic. Ja brecela nad ni, protoze mi ji bylo moc lito a take jsem litovala sebe, ze to tak boli. Bala jsem se noci, kdy se detatko budilo a chtelo jist v podstate kazdou hodinu, a ja se pristihla pri myslence, ze radsi jeste jednou porod (ktery byl mimochodem v pohode), nez kojeni. Kojeni (lepe receno bolesti pri kojeni)jsem se tak bala, ze jsem si radsi odstrikovala to malo, co tam bylo a davala ji to pit z lahvicky. Kazdy den jsem chodila na kontrolu vahy k detske doktorce, kde se me snazili rozkojit (poradili mi kloboucky na prsa, pomohlo to vsak jenom trochu), ale mam pocit, ze muj psychicky blok byl hodne silny, a to jsem si pred tim predstavovala, ze kojit budu. Kdyz mi doktorka sdelila, ze bud budu dokrmovat, nebo dcera pujde do nemocnice, tak bylo rozhodnuto. Dcerka dostala Nutrilon a ze zacatku se nemohla dojist, ale postupne jsme jeji jidlove potreby dali dohromady s vahou, a ted je to v pohode. Jako nejvetsi prinos umele vyzivy vidim to, ze muze krmit i manzel, ktery se na to vzdy tesi a ktery se mi priznal, ze kdyz jsem jeste kojila,ze mi zavidel tu moznost poskytovani jidla. Muj nazor je, ze nez aby matka a dite meli byt stresovane z kojeni, tak je lepsi nekojit.