Ahoj Jano!
Vydrž!!!Já mám již 2,5letou dcerku, a když jsem četla tvůj článek,cítila jsem s Tebou. Má dcera se totiž chovala podobně. Kolikrát jsem myslela, že to nevydržím, že se zblázním, že snad uteču. Má to své klady. Nesmírně tě to zocelí. Nespaní a buzení v noci jsem vyřešila tak, že dceři, ktará ještě ke všemu nikdy nechtěla spát v postýlce, a ani tam nikdy nespala, jsem se k ní přitočila a v polospánku jí nakojila. Ona si zabořila nosík k prsu a klidně jsme obě usnuly. Já vím, že teď mnoho maminek asi lomí rukama, ale ukažte mi jakoukoliv mámu ve světě zvířat, která by např. malá medvíďata šoupla do bedny a šla sebou prásknout několik metrů daleko od nich pod strom. Každé mládě chce cítit maminku. V Japonsku vůbec nemají syndrom náhlého úmrtí kojence, protože je tam národním zvykem, že děti spí s mámou. Miminko cítí matky tlukot srdce a je citově v bezpečí.Dceru jsem kojila do 2 let a nemohu na to zapomenout, jak jsem vždy v noci, kdy už už to vypadalo na pláč dcerku nakojila a ta usla s tvářičkou na prsu. Žádný zlozvyk z toho nevzešel. Myslím, že děti neřvou schválně. Srovnávají se tady s novým světem a maminka je jediná jejich jistota. Dcera je pohodová, klidná a krásně spí celé noci sama.Čas pracuje pro tebe a bude to jenom lepší a lepší. Napadá mě jestli nepláče , že ho bolí bříško z prdíků.