Váhám, jestli mám svůj příběh připsat do téhle diskuse, ale Magda ve svém příspěvku píše o tom, jak se dneska všude propaguje kojení a jak se každý na nekojící dívá skrz prsty... Já, ač jsem se moc těšila na kojení, měla bohužel tu smůlu, že jsem kojit nemohla, protože mi v 36.týdnu těhotenství selhaly játra a následně ledviny... takže jsem mohla být a jsem ráda, že jsem rodila v nemocnici, kde si věděli rady a zachránili mi život, ale co mě dlouho mrzelo, že se mnou nikdo nebavil o tom, jestli budu nebo nebudu kojit, prostě zastavili laktaci léky a neřekli, že nebudu kojit. Syna jsem viděla sice po narození, ale moc si to nepamatuju a pak až, když mu bylo pět dní a to jsem obrečela a stejně jsem k němu ještě nesměla,... A on osmý den svého života onemocněl meningitidou a já dodnes trpím tím, že to bylo proto, že jsem ho nemohla kojit, nemohla jsem s ním být a navíc ho očkovali jako všechny novorozence třetí den - doktoři hledali virus ve mně, ale já to nebyla, já to na něj nepřenesla... Dneska už jsme ze všeho snad venku a i imunologicky je syn téměř v normě. Ale kdykoliv jsem koupila Nutrilon a přečetla si, že nejlepší je kojit, měla jsem co dělat, abych nebrečela. Když byli klukovi dva roky,četla v knížce o stravování batolat najednou zase větu, že nejlepší je dítě kojit, rozbrečela jsem se a nemohla se zastavit. Věřte mi, že stejně jako je těžké vyrovnat se s obtížností a krásou kojení, je moc těžké psychicky se srovnat s tím, že kojit nemůžete...