K tomu bych jen chtěla říct svůj pocit - já se na kojení moc těšila, hlavně ale proto, že je to moc krásný pocit, mít u sebe takhle blízko miminko, vědět, že mě potřebuje, dávat mu to nejlepší. A nějak by mě nenapadlo, že se tím pro své dítě obětuju, dělala jsem to z lásky. Ale kdybych cítila, že se obětuju a vnitřně kojit nechci, že mě to už nebaví, tak bych určitě přestala, protože když něco nedělám z lásky a proto, že to sama chci, tak to prostě nedělám, když opravdu nemusím /třeba z důvodu alergie/. A proto mi vlastně ani nevadilo, že se nikdo nestará o to, jestli mi to nevadí, jestli se mi nehuntuje tělo, jestli mi nevadí vstávat atd. Když moje dcera začala moje mléko odmítat, bylo to pro mě sice úleva, že už na mě nebude tolik závislá /bylo jí 7. měsíců/, ale zároveň mi bylo strašně líto, že už nepoznám ten krásný pocit a že už je vlastně patrné, že mě tolik nepotřebuje. Ale zase bylo velkou úlevou to, že byla najednou opravdu najezená a nevyžadovala každou chvilku pít. I když v tom kojení mi to opravdu nevadilo, že pije často. Jen jsem najednou viděla, kolik času mám a že konečně můžu taky dělat něco pro sebe - zhubnout /na mě totiž kojení tento efekt nemělo/ a cvičit a semtam si taky od dítěte odpočinout.