Lubošův přístup k problému je velmi solidní a nesobecký. Bohužel, ne každý má náturu a sílu k tomu, aby jen tak "nechal" dítě matce a věřil, že se to jednou spraví a dítě vše pochopí a možná i ocení.

A navíc, ne vždy je tím trpícím právě jenom dítě. Chcete příklad? Tady je:
Můj manžel se s první manželkou rozváděl, když jejich synovi Radkovi byly dva roky. Čím byl syn starší, tím méně jej manžel viděl, za poslední rok to bylo asi jen 5x, naposledy v březnu. Důvod? Radek si spojil kontakt s námi s problémy s maminkou. Kyž zjistil, že matka jeho otce nemá ráda, přizpůsobil se. Koneckonců, stejně tátu moc často neviděl a tolik ho nezná, kdežto maminka se o něj stará, takže než by kvůli tátovi podstupoval nějaké výčitky a problémy, raději sedí doma s maminkou.
V lednu bude synovi 7 let a k otci se nehlásí, nepotřebuje ho. Je od malička obklopen péčí prarodičů, maminky a jejího přítele a dle vlatních slov si nepřeje, aby mu otec volal nebo psal a navštěvovat jej také nechce. Je spokojený, když o otci neslyší, za svého otce bere matčina přítele a nikoho jiného nechce.
A kdo tedy trpí? Syn? Ne. Můj manžel, jeho rodina i já. Aniž by manžel synovi nějak ublížil, přišel o něj. A stejně tak ostatní rodina - babička, teta, dědeček.... Jich se nikdo neptá, jak to snáší, někdo jim prostě sebral dítě, které měli rádi a tím to končí. Když se nyní naše rodina sejde, neprobírají se normální zážitky a příhody, ale to, jestli někdo náhodou Radečka neviděl nebo o něm něco neví a co s tím konečně uděláme, vždyť to je nespravedlivé. Tchyně brečí, manžel skřípe zuby a já trpím. Prostě nemůžeme v klidu žít, protože ať děláme nebo mluvíme o čemkoliv, vždycky všechno skončí u Radka. Začínám už být zralá na blázinec, když zazvoní telefon, dopředu se děsím, že to bude Radkova matka a zase nám bude něco vyčítat nebo něco chtít (naposledy to bylo zvýšení alimentů). Bojím se chodit na návštěvu k manželovým příbuzným, protože zase uslyším nářky kvůli Radkovi, bojíme se s manželem mluvit o naší budoucnosti, protoži vždycky skončíme u toho, jak do našeho života zapadá Radek. Strašně bychom chtěli vlastní děti, ale teď na to prostě nemáme, ani psychicky, ani finančně (nyní je manžel be zmísta, platí výživné 1200,- měsíčně a očekáváme, že v nejbližší době opět Radkova matka zažádá o zvýšení, protože syn začal chodit do školy a náklady jsou vyšší). Štve mě, že manžel nemá žádná práva, ale povinnosti mu zůstaly. Nemůžeme mít vlastní děti, protože manžel platí na "cizí" dítě, které přitom vůbec nevidí. mám strach i z toho, aby naše dítě nebylo bráno jako nějaká náhražka za Radečka. A bojím se i toho, že možná budeme pár let žít v klidu a pak nám do života najednou zase vpadne Radek a my budeme vysvětlovat našim dětem, že mají nevlastního brášku, který nás nejdřív nechtěl, ale teď si to rozmyslel... Prostě mám ze všeho strach a nevím, co dál. Potřebovali bychom podporu příbuzenstva, ale je to spíš naopak, my uklidňujeme je. Nyní tchyně požádala soud o určení styku s vnukem, takže celý kolotoč začne zase na novo.
Zažil jste někdo podobnou situaci? A poradíte mi,jak z toho ven?
Irena