Opožděně, ale přeci bych chtěl reagovat na projekt Rodinného DD. Nápad sám o sobě je velmi dobrý - vychází totiž z jednoduchého principu, že čím méně dětí, tím lepší podmínky pro jejich výchovu. Už existují i státní DD "rodinného typu", kde je snaha minimalizovat počet dětí a přiblížit se tak podmínkám ve standardní rodině. Sám mám doma kluka (15), který tímto rodinným "děcákem" prošel a měl jsem tedy tu možnost, trochu do jejich kuchyně nahlédnout. Musím uznat, že základní návyky měl z DD velmi dobře vypěstované, všechna čest a sláva tetám a strejdům (i když těch je jak šafránu). Ten jeho "děcák" měl jen 18 dětí, tedy 2 skupiny, prakticky složené ze sourozeneckých skupin. Váš Rodinný DD se, pokud se nemýlím, liší tedy zjm. cílovým počtem dětí - max. 8. To je jistě ku prospěchu, ale i tak je to stále dost na individuální výchovu, bez které se to v důsledku neobejde. Pokud se totiž nepodaří zavést s každým jednotlivcem jeho vlastní "výchovný plán", pak z toho nebude zase nic jiného, než klasický DD, ve kterém je jen málo dětí. Domnívám se totiž, že velkým (netvrdím že jediným) rozdílem mezi ústavní a rodinnou výchovou je právě v tom individuálním přístupu ke každému členu rodiny. Máme doma celkem 3 kluky (jeden v PP), v přibližně shodném věku a mohu konstatovat, že ačkoliv "metr" máme na všechny stejný, prostředky, kterými toho dosáhneme, jsou diametrálně rozdílné. Standardně si to rodiče v klasické rodině ani neuvědomují, že to tak dělají, my jsme to poznání udělali právě až s příchodem dítěte z DD. Jedna z věcí, proti kterým se velmi důrazně ohrazoval, byl např. princip "kolektivních trestů", v DD často používaný. Velmi záhy jsme také zjistili, že tento trest nemá na něj prakticky vůbec žádný výchovný dopad, na rozdíl od postihu individuálního. Tady se tedy konečně dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěl říct (ale že mi to trvá...). Totiž, že pokud opravdu budou výchovní pracovníci RDD schopni ke každému dítěti přistupovat jednotlivě (a ono to není jen o mazlení a těch příjemných záležitostech, ale také o trestech a důslednosti), pak lze říct, že je to kvalitativní posun oproti klasickému DD a určitě bych každému z těch opuštěných dětí zařazení do RDD přál. Moje zkušenost mi říká, že pokud něco dětem v DD opravdu chybí, pak to není hmotné zabezpečení, ale pocit sounáležitosti s někým, kdo ho má rád, kdo ho pochválí a pomazlí se, ale také mu naplácá zadek, když si to zaslouží. Chcete-li tedy dosáhnout něco víc, než hezký malý "děcák", dejte prosím svým vychovatelům volnou ruku, ať ty děti vychovávají, jako by byly jejich vlastní, se vším, co k tomu patří. Ty děti Vám to vrátí tisíckrát, jsem o tom hluboce přesvědčen. Přeji Vám a všem, kteří se na tomto projektu podílejí, hodně štěstí a úspěchů v náročné práci.