Dobrý den, ráda bych všechny touto cestou pozdravila a sdělila Vám své zkušenosti z porodu ve Vinohradské nemocnici.
Moje těhotenství bylo téměř učebnicové. Žádné problémy, pracovala jsem až do poslední možné chvíle, přibrala jsme 13 kilo, prostě pohoda. Moc jsem si přála, aby mi porod začal porodními bolestmi. Ale bohužel nestalo se tak. Překvapivě jsem rodila přesně v termínu s čím jsem nepočítala, takže to, když mi praskla voda 13. června v půl dvanácté v noci mě dost překvapilo. Když jsme přijeli do porodnice, probíhalo všechno normálně, bolesti nepřicházely, takže to šlo celkem pomalu ale hladce. Po přijetí poslali manžela domů a mě dali na monitor. Řekli, že se mám trošku prospat. Ale já byla tak strašně nervozní, že jsem oka nezamhouřila. Ráno v šest hodin přišla sestřička a řekla, že mám jít na přípravu k porodu. To mě dost překvapilo, protože jsem cítila jen občas takové tlačení v podbřišku, což se asi s porodními bolestmi nedalo srovnávat, ale šla jsem. Udělali mi klistýr - nic příjemnýho to nebylo, ale dalo se to. Holit mě nemuseli a pak už jsem jen chodila a chodila. Asi v půl osmé mě pozvali na porodní sál, že mi porod vyvolají Oxitocinem. Vůbec nechápu, jak je to možný, ale tak nějak jsem s tím byla smířená. Přitom před několika dny jsem si říkala, že to bych fakt hodně nerada zažila. Lidi říkají, že vyvolaný porod je o stupeň horší než klasický. Ale pak to začalo. Napíchli mi Oxitocin a mě po chvilce začalo být hrozně zle. Necítila jsem žádné bolesti, ale strašně jsem se klepala, nemohla jsem pořádné dýchat, tak mi dali kyslík. A pak se objevil jak zázrak pan primář. Chvilku mě vyšetřoval a pak mi oznámil, že porod ukončíme Císařem. Nezmohla jsem se na nic jiného, než že jsem kývla. Pak šlo všechno šíleně rychle. Myslím, že během pěti minut jsem byla na sále a poslední na co si vzpomínám, je maska s anestezií. Pak jsem se probrala až na pokoji. Po pravdě řečeno, můj manžel na tom byl možná ještě hůř než já. Když přijel do porodnice, aby byl se mnou u porodu, tak mu sestřičky řekly, že jsem na sále, operují mě a že tam nemůže. To byl pro něj takovej šok, že se z něj prý vzpamatoval až večer. Bylo mi ho fakt líto.
Ale všechno dobře dopadlo, nakonec jsem zjistila, že ta dávka oxitocinu způsobila celý problém. Tělo na to nebylo připraveno a náš Tomík se v bříšku začal dusit. Touto cestou bych ještě jednou strašně moc chtěla poděkovat panu primáři za to, že byl tak pohotový a díky jeho rozhodnutí vše dobře skončilo. Je to skutečný profesionál. Nebýt jeho, tak tady možná Tomáš nemusel být. Takže: DÍKY!!! :-)