Ohledne otazky "Otec u porodu" to si musi asi kazdy "nastavajici tatinkek" rozmyslet sam. Muzu jen popsat nasi zkusenost. Muj muz nebyl dlouho rozhodnuty a ja osobne take ne, tak nejak to vyplynulo ze situace, ze bych to nemela byt jenom ja, kdo se "zucastni" porodu. Samozrejme ze i me napadali myslenky jako - vzdyt sama nevim, jak budu snaset bolest, treba se budu chovat uplne nemozne, kricet, nadavat, nebudu nikoho u sebe chtit, zdravotni komplikace apod. Muj muz mel obavu z celeho porodu jako takoveho, co tam presne bude delat "jako pozorovatel", kdyz mi stejne nebude moci nijak pomoct. Takze jsme se oba na "to" chystali = knizky, predporodni kurzy a udelali jsme moc dobre. Musim rici, ze kdyz jsme zazvonili na ten zvonek u porodniho salu s tlacitkem - Prijem - tak jsem si ani neumela predstavit, ze by tam mela zustat sama. Pro meho muze to bylo stejne, kdyz jsme o tom pozdeji mluvili, tak take rikal, ze si nedokazal predstavit, ze by me tam mel nechat samotnou a odejit, nevedel by, co se deje a sel by spat (rodili jsme v noci), stejne by musel na to myslet, jak to prozivam, jestli nepotrebuji pomoc. Byl mi velkou oporou a pomoci, fyzickou i psychickou (tou hlavne) = hladil mi zada, drzel me za ruku, pomahal mi, utesoval me, daval mi napit. Proste "tam byl se mnou". Asi opravdu nejtezsi pro muze u porodu "jako pozorovatele" je, ze nemuze svoji zene, kterou miluje pomoci od jeji bolesti, a pak ze je svedkem vsemoznych lekarskych vykonu, jako nastrizeni (episiotomie), siti, porod placenty, spousta krve po tom (ne pri porodu)atd. Je to neco na co clovek neni vubec zvykly a vetsina "televiznich porodu" je vubec neobsahuje. (Muj bracha, ktery do posledni chvile rikal, ze tam nepujde, v porodnici take zustal, uplne se stejnym pocitem " ted mam jit domu a zenu & detatko tady nechat,jit na pivo nebo co ?") Takze uvite jak se veci vyvinou, ale z tveho prispevku mam pocit, ze mas o svou zenu velky zajem, takze si myslim, ze to budes prozivat podobne jako muj muz (nebo bracha). Hodne stesti, zdrave mimco & drzte se.