Tak tady je každá rada drahá, protože já takový stav jako má Vaše dcera prožívám právě nyní.
Pocházím z města a jsem zvyklá na městský "samostatný" život. Můj přítel pochází z vesnice a řekla bych, že je dost fixovaný na své rodiče (i když to nechce přiznat).
Když jsme řešili otázku bydlení, tak on v žádném případě nepůjde do města do "králíkárny" (na panelák).
Takže jsem se přizpůsobila a dohodli jsme se, že budeme bydlet v jeho vesnici a že si postavíme rodinný domek - ale s jeho rodiči.Oni budou bydlet dole a my nahoře.(Kvůli financím, sami bychom na dům neměli)
Ani si nedovedete představit, jaké deprese jsem z toho měla. Když jsem si představila svoji budoucnost na vesnici, s jeho rodici, s výchovou dětí...Brrr...
Nemluvě o tom, že můj přítel mají hospodářství, jeho otec je workoholik a když vidí, že jeho syn nic nedělá, tak se mu snaží najít nějakou práci. Prostě mu organizuje volné chvíle. Budoucí tchýně je velmi hodná a řekla bych, že mě má ráda stejně jako jejího syna. Stále se mě zastává, nic mě nenechá udělat, připadám si tam jak hýčkaná princezna.

No ale, abych se vrátila k výše uvedenému, tak když jsem měla ty moje deprese z budoucnosti atd. tak jsem se naštvala a začala vymýšlet plán, jak na ně vyzrát.
Takže, když už si budeme stavit dům, tak proc stavit jeden - my nahore, oni dole. Proč nepostavit 2 domky vedle sebe - každý se samostatnym vstupem a se všim všudy. Prostě samotný dům, jen sousedi budou náhodou jeho rodiče.
Dále jsem jim řekla, že když jsem dospělá, tak tak budu i žít, žádné, aby mě zaměstnávali u nich na poli, plánovali nám volné chvíle atd. Bylo mi od nich řečeno, že samozřejmě po mě nikdy nic chtít nebudou, ale po jejich synovi ano. TO je přece "jeho povinnost" pomáhat rodičům. Můj přítel se tomu taky brání. Stále mu říkám, ať konečně otevře oči a pochopí, že je dospělý a může si dělat co chce a kdy chce. ALe když ono je to tak těžké, když má rodiče rád.
Teď jsem ho přemluvila,že než si postavíme dům, tak od příštího měsíce jdeme tak na 2 roky bydlet do města na byt. To bylo přemlouvání, ale tak dlouho jsem do něj "hučela" až ho to nebavilo a souhlasil. Už se strašně moc těším.
Ale to není řešení. Co potom až se vezememe a přestěhujeme se na vesnici - koho bude můj poslouchat - mě nebo rodiče?
A budu tam vlastně "DOMA"?
Ach jo, ten život je opravdu těžký, když začínají starosti....