Nevím, zda se na mě moje matka vykašlala nebo na mě neměla nervy, ale moje 2 sourozence naučila správně vyslovovat, chodili jsme i k logopedovi, nevím, proč se to u mě nedotáhlo do konce, nikdy jsem se jí na to nezeptala. Hrozně jsem se styděla, puberta byla fakt šílená, navazování prvních vztahů s ráčkováním, no lahoda. Kolem 20 let jsem navštívila logopedii, logopedka mi řekla, že je ráda, že jsem přišla a že mám být na sebe pyšná, že jsem se odhodlala a že nejsou u ní vyjímkou dospělí pacienti. Že dokonce některé maminky či tatínci se učí vyslovovat R či Ř až s vlastními dětmi. Byla ráda, že je to "JEN" to R, že Ř je v pohodě, to by bylo v tomhle věku prý obtížnější. To moje R bylo hrdelní, takže nejtěžší způsob napravování. Hrozně jsem se tam styděla, hlavně jsem si pořád říkala, ať nepotkám někoho známého. Zvládli jsme to během pár měsíců, pak docela síla to najednou nasadit do normálního života, ale šlo to a nikdo se mě na nic neptal. Tohle bych fakt svému dítěti nechtěla udělat. A proč jsem tam zašla? Styděla jsem se a taky jsem si uvědomila, že jednou budu matkou a přece nebudu ráčkovat, to by byl děs. Promiňte za dlouhý příspěvek.