Patlala jsem celé dětství pro obveselení spolužáků(hrůza). r,ř mě naučila docházející školní logopedka v deseti, sykavky zůstaly. Třídní (skoro bych uvedla jméno, byl to totiž bastard) mě při každé příležitosti ponižoval. Chtěla jsem být tehdy učitelkou v MŠ a to mě donutilo hledat i jinou pomoc. Technicky jsem zvládla nápravu řeči u logopedky při fakultní nemocnici za pár sezení, horší to bylo dostat do řeči. Nepřirozená mluva ostré sykavky budila ještě větší pozornost než mé nejasné s,z. Jenom díky tomu, že mi ta doktorka ujistila, že to splyne a já jí uvěřila, jsem se "odvážila" začít nekompromisně užívat sykavky bez pardónu, ale bylo to strašný, děti se smály ještě víc a třídní si přisazoval též. Naučila jsem se to, jsem ráda. Myslím si, že spousta patlů ve školním cvěku se bojí "mluvit hezky", aby nebudily pozornost. Je to hodně o psychice.