Určitě se tím netrap, není to tvoje vina v tom smyslu, že bys zanedbávala péči o děti. Ale chápu celkem, jak jsi se v nemocnici cítila, když tě lékaři podrobovali výslechu. Cítila jsem se podobně už dvakrát, když jsme byli s našimi syny na pohotovosti kvůli tomu, zda nemají přeražený nos. Tomu mladšímu se to stalo když mu byl rok a půl, skočil metr ode mně zničehonic na houpacího koně tak šikovně, že přesně nosem dopadl na hranu, to jim ještě zase tolik podezřelé nebylo. Se starším synem se nám to ale stalo, když mu bylo teprve půl roku, on byl extrémně čilý a velmi rychle lezl a už obcházel nábytek, takže se takhle zničehonic rychle přemístil a postavil za židli, na které seděl nicnetušící manžel. Ten si stoupl ... výsledkem bylo dítě ležící na zemi pod židlí, jejíž opěradlo se mu jasně otisklo na nos a obličej. Nijak jsme nepřemýšleli o tom, jetsli je to věrohodné nebo ne, prostě jsme to takhle popsali u doktora a teprve tam mi došlo, že nám to moc nevěří, syn navíc byl takový drobný, takže vypadal spíše mladší a my tam vykládali, jak si stoupl. "Stoupl si sám, jo?" Aha..." říkal ten lékař. Naštěstí měli ty nosy v pořádku. Podobně hloupě si připadali naši známí, jejichž tříletá dcera si slušně rozřízla tvář ostrou stránkou časopisu.
Hloupé bylo, že